Za všedností výstava divadelní architektury ve střední Evropě

   * Jak je to v případě ikon divadla v Maďarsku, Lublani, Varšavě, Bratislavě…?

  

    * Existuje na začátku 21. století něco jako národní divadlo? A jak ho materializovat soudobou architekturou, aby se nelišilo od shopping centra či casina?

    * A existuje vůbec národní architektura, nebo výhradě globální rukopis?

Nejen tyto otázky vznáší rozsáhlý výstavní mezinárodní projekt Za všedností, jenž představí na sedm desítek divadelních budov. Vývoj podoby divadelních budov a divadelního prostoru obecně je v regionu střední Evropy lákavý už díky zdejšímu multikulturnímu složení. A právě definice srozumitelného vzorce architektonického dění v daném regionu je jedním z cílů výstavy. Kurátoři expozici rozčlenili na dvě základní osy: dle současného státního uspořádání a linii chronologickou. Tento koncept se promítl i do nápaditého architektonického ztvárnění výstavy, jež bude připomínat notovou osnovu.
 
Autoři výstavy vycházeli také z toho, že divadlo bývá označováno jako pilíř národní kultury a jazyka. Zdá se, že ani architektura není vůči národním či nacionálním atributům imunní. Je to dobře, nebo špatně?
 
Každou zemi reprezentuje výběr přibližně desítky divadelních budov či prostorů pro divadlo. Výstava zavítá v letošním a příštím v roce do všech středoevropských metropolí a je součástí mezinárodního projektu TACE (Theatre Architecture in Central Europe / Divadelní architektura ve střední Evropě).