Transformace divadelního systému v České republice

Transformace divadelního systému v České republice
- resumé -

Studie Divadelního ústavu vznikla v roce 2003 v rámci nadačního příspěvku Nadace Open Society Fund Praha

Vedoucí projektu: Ondřej Černý, ředitel DÚ
Autorský tým: O. Černý, J. Herman, Z. Jindrová, A. Mockovčiaková, D. Nápravníková a B. Nekolný

Obsah projektové studie:

I. kapitola: Základní proměny profesionálního divadla z hlediska statistiky
I.1. Divadelní síť a její struktura
I.2. Statistické údaje
I.3. Transformační kroky
I.4. Stav statistických šetření v oblasti profesionální divadelní tvorby

II. kapitola: Legislativní podmínky provozování divadla
II.1. Postavení územní samosprávy a státu
II.2. Právní úprava divadelní činnosti
II.3. Obecná legislativa

III. kapitola: Financování divadel
III.1. Transformace rozpočtů 1990-2003
III.2. Zdroje financování divadel

IV. kapitola: Kulturní politika po roce 1989
IV.1. Programová prohlášení českých vlád
IV.2. Kulturní politika státu v dokumentech MK ČR
IV.3. Nevládní a občanské iniciativy
IV.4. Transformační aktivity municipalit

V. kapitola: Závěry projektu
V.1. Úvod
V.2. Cíle transformace divadelního systému
V.3. Implementace závěrů studie do legislativy, financování a kulturní politiky
V.4. Náměty pro inovaci kulturní politiky státu pro oblast divadla
Dokumentace a bibliografie
Přílohy

V úvodní podkapitole (I.1.) jsou základní informace a rekapitulace vývoje profesionálního divadla na území České republiky po roce 1948 s popisem divadelní sítě včetně základních údajů k jednotlivým sezónám v letech 1990 až 2002. Po roce 1989 došlo k odstátnění divadel převedením většiny divadel ze státu na města. V této souvislosti nedošlo, přes počáteční obavy, k významnějšímu rušení divadelních souborů ani likvidaci divadelních sálů a prostor. Do divadelního systému se po roce 1990 naopak zapojil i soukromý a neziskový sektor. Počet veřejných stálých divadelních souborů má v posledním desetiletí stabilní tendenci, stálý počet diváků, roste však počet realizovaných premiér. Ze statistických údajů vyplývá, že převaha produkce soukromoprávních subjektů se odehrává v Praze, mimo Prahu se soukromý a neziskový sektor uplatňuje především tam, kde nepůsobí stálý veřejnoprávní divadelní soubor. K této části se váží i následující přílohy:

Podkapitola I.2. je věnována statistickým údajům, jejich získávání, zpracování a vyhodnocování, včetně obtíží při sběru relevantních dat zvláště ze soukromého sektoru v oblasti divadla. Ze získaných dat je zjevné, že jen 40% divadelních subjektů získává pravidelné dotace z veřejných zdrojů a větší polovina (60%) získává finanční prostředky ze soukromých zdrojů, vlastních výnosů a částečně i z veřejných rozpočtů prostřednictvím grantů. Stát se na celkových výdajích na divadlo podílí ze 30%, města a obce ze 70%. Podíl veřejných zdrojů na činnosti divadel - příspěvkových organizací byl 67%, tzn. že jejich soběstačnost (jako poměr vlastních příjmů a neinvestičních nákladů divadla) byla v průměru 33%. Od roku 1990 narostla soběstačnost těchto divadel dvakrát. Vlastní příjmy se zvýšily 6 x, náklady však vzrostly pouze 3 x. Počet stálých zaměstnanců v této části kulturního sektoru klesl z 8 300 na 7 300. U soukromoprávních subjektů naopak vlastní příjmy činily 77% celkových zdrojů. Veřejnoprávní subjekty realizují v roce kolem 420 premiér, 14 000 představení doma a 500 v zahraničí, soukromoprávní 120 premiér, 10 000 představení doma a 400 v cizině. Průměrně navštíví divadelní představení jedenkráte ročně každý druhý občan ČR (5 mil. diváků). U soukromoprávních subjektů jsou všechny údaje pouze orientační a byly sledované až od roku 1995. Přesné údaje o průměrných cenách vstupenek nejsou k dispozici, orientačně se dá říci, že od roku 1989 průměrná cena vstupného vzrostla přibližně 11 x.

Jako fakt studie konstatuje, že výrazné osobnosti divadla se jen nedostatečně a obtížně dostávají k veřejným zdrojů a naopak nevýrazné soubory, většinou působící jako příspěvkové organizace měst, mají samozřejmé sociální jistoty plynoucí z povinnosti plnění mandatorních výdajů. Stav, kdy byly či jsou od sebe odděleny vyšší veřejné zdroje pro příspěvkové organizace a omezená možnost zdrojů (grantů) soukromoprávního sektoru (zvláště neziskového) vytváří stav nesystémového prostředí různého přístupu k často srovnatelným produktům veřejné kulturní služby a neodpovídá principu rovných příležitostí.

Příloha č.5: Statistické přehledy 1989-2002

V podkapitole I.3. je uveden jednotlivých výčet transformačních kroků z hlediska divadelního systému i postupy jednotlivých měst, divadel a souborů. V podkapitole I.4. je popsána problematika statistického šetření včetně příslušných metod a dotazníků.

Druhá kapitola, která je věnována legislativním podmínkám, začíná (II.1.) přehledem a výkladem relevantních zákonů, které se týkají na postavení územní samosprávy a státu ve vztahu k divadlu (zákon o obcích, zákon o krajích, o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, o rozpočtu státu a zákon o rozpočtovém určení daní).
Právní úprava divadelní činnosti (II.2.) začíná popisem procesu, kterým došlo až k úplnému zrušení zákona o divadle v roce 1995. Je zde zpracována i historie této problematiky od počátku 20. století, v níž se zvláště upozorňuje, že funkci zřizovatele divadla ve významu, který přežívá do dnešních dnů, ustavil až Divadelní zákon z roku 1948, že je historicky podmíněná a že i u již nás existovaly i jiné modely provozování divadla (např. licence).
Poslední část legislativy (II.3.) je připomenutím obecných zákonů, pokud se vztahují k provozování divadla včetně zákona o právu autorském, ale i těch zákonů, které umožňují různou právní subjektivitu možných provozovatelů divadla (např. zákon obecně prospěšných společnostech).

Třetí kapitola je věnována financování divadla a začíná popisem (III.1.) transformace místních rozpočtů v letech 1990 - 2003 jako rozhodujícího nástroje veřejného financování divadelního systému u nás. Je zde připomenuto zrušení krajských národních výborů v roce 1990, vztah státního rozpočtu k rozpočtům okresních úřadů a obcí, metodika místních rozpočtů. Rok 1993 je definován jako počátek transformace české ekonomiky včetně daňové reformy. Dochází v tomto roce i k nové definování státního rozpočtu k rozpočtům obcí..Po celá devadesátá léta je patrný trend k decentralizaci, který v rámci reformy veřejné správy je zakončen ustavením samosprávných krajů a novým určením daní.
Zdroje financování divadel (III.2.) jsou popsány za a/ jako soukromé prostředky (výdaje domácností, výdaje právnických osob, výdaje fyzických osob zvláště tzv. OSVČ) a za b/ jako veřejné rozpočty (státní rozpočet - kapitola 334 a rozpočty územní samosprávy - obcí a krajů). Je zde popsán i mechanismu výdajů veřejných rozpočtů na divadlo ve formě příspěvku na provoz příspěvkové organizace, dotace na základě programu (grantu) či zadání veřejné zakázky formou smlouvy.
Příloha č.6 přináší přehled výdajů veřejných rozpočtů na divadelní činnost a podporu divadel v letech 1997-2002.

Poslední kapitola se vztahuje k některým aspektům kulturní politiky u nás po roce 1989. V první podkapitole (IV.1.) se analyzují programová prohlášení českých vlád z hlediska vztahu ke kultuře a výjimečně i z hlediska divadla. Základním problémem, že zatím pro žádnou polistopadovou vládu se kultura nestala fakticky (a nejen deklaratorně) prioritou.. Studie poukazuje na skutečnost, že ani v současnosti, přes řadu prohlášení, se nedaří vládě uvolňovat pro kulturu prostředky ve výše obvyklé v zemích Evropské unie. Jako základní problém divadelní politiky zůstává zajištění vícezdrojového, kooperativního a víceletého financování.

Následná pasáž (IV.2.) sleduje kulturní politiku státu tak, jak objevuje v dokumentech Ministerstva kultury od absence této definice v prvé polovině devadesátých let přes impuls Bílé knihy (1996), jenž spočíval v rehabilitaci smyslu i samotného pojmu, včetně komparace vztahu státu a kultury v různých evropských zemích. Přehled uzavírá analýza platného dokumentu Kulturní politika ČR, který vláda přijala v roce 2001, opět s odkazem na převážně deklaratorní charakter těchto principů a zásad v míře větší, než by byla potřebná konkrétní účinnost této politiky jako skutečného nástroje aktivní kulturní strategie.

V podkapitole IV.3. jsou připomenuty nevládní občanské aktivity ve vztahu ke kulturní a divadelní politice po roce 1989, včetně strukturování divadelního systému a neziskového sektoru jako bylo ustavení Divadelní obce, Herecké asociace, divadelních odborů atd. Je zde zaznamenána řada konferencí, iniciativ a dokumentů, které z této části občanské společnosti vzešly hlavně k problematice vztahu státu a kultury i k postavení a významu divadla ve společnosti. Je zjevné, že některé problémy, jako např. alokace veřejných zdrojů (způsob,metody i objem) byly artikulovány v divadelním společenství poprvé okamžitě už v roce 1990 a v podstatě stále přetrvávají. V záběru pasáže je citován Milan Lukeš: Divadlo je poslední výspa etatismu. Je to nedůstojné, antiliberální, systémově špatné.

Studii uzavírá (IV.4.) popis transformačních aktivit a kroků jednotlivých měst. Větší prostor dostávají ve vztahu k divadlu kulturní koncepce Prahy a Plzně. Je zde zaznamenáno i vážné upozornění na dosud nezhodnocené a málo doceňované řešení problému multiplikačních efektů, kdy dotace na divadlo se stává investicí, která přináší nejen společenský zisk. V závěru se studie jednoznačně přiklání k chápání divadelního umění jako veřejné kulturní služby s odkazem na možná praktická řešení transformace divadelního systému včetně cílů, zásad a kritérií.

Výstupem projektu jsou Závěry (V.), které definují cíle transformačního procesu divadelního systému v ČR (V.2.), jak z hlediska způsobů jeho financování, tak legislativního prostředí. Následují návrhy opatření, které by umožnily implemenataci (V.3.) výsledků analýzy včetně konkrétních námětů pro inovaci kulturní politiky státu po roce 2005 (V.4.) z hlediska potřeb a zájmů divadla.

V Dokumentaci a Bibliografii jsou uvedeny:
Prohlášení vlád ČR, Dokumenty MK ČR, Zákony ČR včetně zvláštních daňových předpisů, Prameny, Literatura a Excerpta časopisů Svět a divadlo a Divadelní noviny.

Resumé zpracoval Bohumil Nekolný, koordinátor projektu – březen 2004