Proculture: výzkumné, informační a vzdělávací centrum pro umění a kulturu
Domů CultureInfoDiskuze a aktivismus
TechSoup

Za kulturu bez dinosaurů

Rozhovor Veroniky Bednářové (Reflex) s Robertem Palmerem.

Specialista na kulturní politiku velkých měst, Skot ROBERT PALMER (55), přijel na začátku prosince do Prahy, aby jako jediný zahraniční host vystoupil na otevřené diskusi Stát - město - kultura o financování umění, pořádané v pražském Divadle Archa.

Tento nezávislý evropský konzultant geniálně začlenil město Glasgow mezi centra mezinárodního kulturního dění, za což získal několik ocenění. Spolupracoval na moderní kulturní politice Barcelony, Lisabonu, Antverp, Kodaně, Stockholmu, Rotterdamu, Belfastu, Bruselu, Marseille, Montrealu, Vancouveru, Singapuru, Hongkongu a Melbournu.

V roce 1998 se stal generálním ředitelem projektu Brusel 2000 pro revitalizaci Bruselu, kde už sedm let žije.

Čím je podle vás české kulturní prostředí specifické?

Miliónkrát jsem během své práce slyšel všude na světě jedinou větu: naše tradice je výjimečná, historicky a kulturně jsme se vyvíjeli zcela odlišně, nemůžete nás srovnávat s jinými zeměmi, nemůžete na nás aplikovat obecné zkušenosti odjinud. Tady tuto tendenci cítím také silně, tuším i snahu zůstat co nejoriginálnější, a tudíž co nejuzavřenější. Překvapil mě i silný pragocentrismus. Na druhou stranu se mi z povrchního pozorování zdá, že se v hlavním městě opravdu trochu zapomíná na obyčejné Pražany, a tak chápu strach, že se kulturní politika bude starat hlavně o cizince, ne o tuzemce. Hrajete Mozarta v kostelech, protože tam chodí turisté. Vydělává peníze, ale to nestačí: celý smysl veřejných zdrojů je přece v podpoře kreativity a inovace, v rozvíjení nových uměleckých druhů, které ještě nejsou populární. Proto se vaše veřejná podpora musí přesunout tak, aby jen neudržovala staré struktury. Je třeba probudit Prahu z její historické tradice a učinit z ní průraznější součást evropské kultury.

To byl také jeden z hlavních bodů celodenní diskuse: jaká by měla byt kritéria hodnocení uměleckých projektů pro přidělení dotací z veřejných rozpočtů.

Já bohužel nemám počítačový program, který bych vyňal a Praze nebo jinému českému městu věnoval i s návodem k použití. Ale Praha má jednu obrovskou výhodu: vynikající architektonickou tradici a fantastickou infrastrukturu, která je kulturní už svou podstatou. Zároveň je to ale i hrozba - z vašich památek se může snadno stát staromódní věc. To, co v Praze máte, můžete velice rychle ztratit, protože to nikoho nebude zajímat.

Říkal jste, že dnešní mladí lidé prožívají kulturu úplně jinak. Jak?

Zajímá je, co se stalo ve tři ráno v baru, baví je pouliční divadelní akce, site-specifické projekty, Internet, nové technologie, MTV. Nemá cenu pořád dokola diskutovat, zda mladí přijdou, nebo nepřijdou v osm hodin večer do kamenného divadla na klasické představení Čechova - není to jen otázka ceny lístku, vždyť oni hledají novou filozofii, nové vzrušení, novou energii. Ale ať přijedu kamkoli - a tady to platí stejně -, ředitelé starých organizací se stávají dinousary v kulturní komunitě svého státu, mají logicky finanční problémy, nejsou v kontaktu s lidmi, pro něž své umění vlastně dělají. Česká kultura musí být podporována z veřejných zdrojů a nesmí se ztratit, ale na druhou stranu, je na příští generaci, aby od sebe odstrčila historii, která už ji nebude zajímat, která je irelevantní.

To zní dost obrazoborecky.

Historie se skutečně musí dát do nových souvislostí, je třeba vyvinout novou metodologii - já tomu říkám kulturní maping a kulturní plánování - a mapovat nové formy umění v malych klubech stejně jako to, co se děje v opeře. Do tohoto plánování se pak musí zahrnout politici na všech stupních i obyčejní Pražané - jasný plán pak bude bez problémů implementován. Ten plán však zatím chybí.

Co byste vy osobně udělal nejdřív?

Musí se znovu prozkoumat a znovu definovat, co to vlastně česká kultura je. Je třeba zbavit ji všech už dávno nastavených historických měřítek. Znovu definovat rozdíly mezi komerční-nekomerční, institucionální-nezávislý. Tak bych asi začal - zničením stereotypů. Proto mi na zdejší diskusi chyběli mladí umělci, kteří by se jasně vyjádřili, protože ti lidé, kteří mají zájem udržet současný status quo, nikdy nebudou schopni vést změnu ve společnosti. Byl to obdivuhodně ambiciózní projekt: v Arše se sešlo sto padesát odborníků, kteří ovšem celý den řešili příliš mnoho dílčích problémů, a tak nebylo úplně jasné, čeho přesně chtějí dosáhnout. Je tady hodně kreativity, ale nedostatek systematičnosti. Kulturní restrukturalizace je přitom po vstupu do Evropské unie nutná - země bude více otevřená, a tudíž i víc zranitelná. Otevře se dalším strategiím a prioritám a bude třeba, aby bojovala za ty české, které budou hodny přežití.

Je ovšem nerealistické čekat na politické vedení - kulturní komunita se musí mobilizovat sama.

Jistě, nikdo jiný to za ni neudělá. Kultura tady logicky nefunguje jako politická priorita. Ale když se podívám na hnutí za ochranu životního prostředí před dvaceti lety, taky mu politici nevěnovali přílišnou pozornost. Teď už je situace zcela jiná. Věřím, že kultura se stane příští ekologií. Lidé pochopí, že to není jen chudinka, jež sedí někde v koutě s příliš málo penězi, nebo naopak královna, která tady samozřejmě vždycky bude, protože je to přece historická danost.

Foto - Mezinárodní kulturní konzultant Robert Palmer, jenž přijel do Prahy na pozvání Britské rady, Magistrátu hlavního města Prahy a Divadla Archa, formuloval pro Reflex svoje názory na českou kulturní politiku diplomaticky a politicky korektně - a přesto s deziluzí

Veronika Bednářová

zdroj: Reflex 50/2003

Publikováno s laskavým svolením autorky.

(12.12.2003)
Nezávislá kultura má nového spojence: jlbjlt.net

  © 2003-2024 vydává ProCulture o.s.
   ISSN 1214-8369
 © 2024 Webhosting SmartWEB.CZ |  Optimalizace stránek e4you s.r.o.