Lia Ghilardi: Pěstovat, či nechat růst? Přehodnocení konceptu kreativního města

V současnosti žije ve městech více než polovina obyvatel světa, v roce 2030 už to budou dvě třetiny.(1) Rychlost urbanizace je obzvlášť vysoká v Číně a Indii. V následujících patnácti letech bude přírůstek městských obyvatel Číny vyšší, než je současný počet obyvatel celých Spojených států, a jenom v Indii se nachází již dnes čtyřicet měst, kde žije více než milion obyvatel. Podíl městského obyvatelstva v Evropě dosáhl 75 % celkové populace.(2) Americký architekt Richard Wurman však varuje: „Všechna města jsou jen městy tohoto okamžiku.“ Tím se dostává k jádru věci. Zatímco se některá města zvětšují a prožívají vlnu ekonomické prosperity, jiná se smršťují a ztrácejí na významu. Pravda je totiž taková, že žádné město nezůstává na špici příliš dlouho a dnes, kdy sestupný trend nabírá na intenzitě, lze již každé šesté město charakterizovat jako „smršťující se“. Podle údajů think-tanku City Mayors (3) došlo v posledních třiceti letech ve více městech rozvinutého světa k úbytku obyvatel než k nárůstu. Největší přesun obyvatel se totiž v mnoha zemích odehrává mezi městy samotnými, a nikoli mezi městy a venkovem. To jen dokazuje, že města jsou a zůstávají synonymem příležitostí pro miliony lidí, kteří mezi nimi každoročně migrují. Hlavní pobídkou v konkurenci mezi městy bude jejich schopnost nabídnout místo atraktivní pro život. A zde se dostává ke slovu kreativita v součinnosti s novými přístupy trvale udržitelného rozvoje.

KREATIVITA A MĚSTO
Teoretik urbanismu Charles Landry tvrdí, že města mají jediný klíčový zdroj – své obyvatele a jejich kreativní potenciál.(4) Mohli bychom namítnout, že důvtip a schopnost přizpůsobit se zásadním změnám ve společnosti charakterizují města odjakživa. Například ve Spojených státech byl úpadek těžkého průmyslu stejně tak důvodem vzniku nevlídné krajiny oblasti přezdívané Rust Belt jako masivního ekonomického rozvoje v pásmu Sun Belt. A přece, dnes více než kdy jindy máme důvod přemýšlet o městech z hlediska kreativity. V době rychlých změn a transformací totiž staré přístupy selhávají. Od počátku devadesátých let 20. století upozorňují ekonomové, politici, publicisté i urbanisté(5) na rostoucí význam „programu kreativity“ ve vztahu k městské ekonomice. Tvrdí, že kreativita se stala hybnou silou hospodářského růstu a schopnost konkurovat a prosperovat v globální ekonomice se netýká jen obchodování se zbožím a službami či toku kapitálu a investic. Čím dál více totiž spočívána schopnosti přitahovat, udržovat a rozvíjet potenciál tvůrčích lidí.

Co však pojem kreativita v tomto kontextu znamená? Do ekonomického slovníku se probojoval teprve nedávno a jeho definice trpí jistou vágností. Ještě nedávno totiž byla kreativita skloňována pouze v kontextu umělecké tvorby. Dnes se díky ekonomické krizi a globalizaci tento pojem stává čím dál běžnější součástí manažerského diskurzu. S ekonomickou konkurenceschopností a vitalitou měst jsou čím dál častěji spojována sousloví jako „tvůrčí vedení“. Tento posun potvrzují i poznatky získané sledováním programů městských regenerací v posledních dvaceti letech. Ukazují, že některá města – díky souhrnu opatření podporujících místní kreativní ekologii, transformace infrastruktury a zavádění nových mechanismů řízení přímo na místě – jsou schopna vlastní nové definice. Uplatnění kreativních přístupů, nehledě na velikost, infrastrukturu či další specifika daných měst, nevede pouze ke zlepšení kvality života uvnitř komunit, ale také k dosažení ekonomického růstu.

Kreativní sektor se dnes díky postupně zaváděným opatřením a narůstající podpoře úspěšně rozvíjí nejen v EU, ale i mimo ni,(6) těžké je však přesněji určit, které nástroje a v jaký moment nejúčinněji tvůrčí prostředí stimulují. Města se navíc často stávají oběťmi obecnějších ekonomických trendů, na které nemají velký vliv. Každé město má i svou vlastní „kulturní DNA“. Existuje tedy nějaký jedinečný soubor vlastností, které město musí získat, aby mohlo dosáhnout statutu „kreativního města“? Jsou takové vlastnosti shodné pro všechna města? A jak dosaženou míru kreativity a s ní související tvůrčí energii udržet dlouhodobě? Existují „přirozeně kreativní“ města, která mohou spouštět svůj kreativní potenciál kdykoli, a města ostatní, která budou vždy jen nesměle usilovat o to, aby posílila své tvůrčí a konkurenční schopnosti?

PROGRAM „KREATIVNÍHO MĚSTA“ – JAK A PROČ? V posledních deseti letech se setkáváme s narůstajícím množstvím různých „indexů kreativity“ a příruček „jak stvořit kreativní město“.(7) Tyto nástroje jsou vesměs manažerské povahy a pohybují se jak v rovině „nápravné“, tak v rovině „aspirací“. Poskytují obecná praktická vodítka a rámce pro konkrétní řešení městských problémů a směřují přitom k obecnějším a vyšším ideálům dokonalosti. Bez ohledu na rozsah a povahu problémů, s nimiž se města
potýkají – vylidňování, nebo naopak nekontrolovatelný růst, případně nedostatek celkové vize vedoucí k zúročení vlastní kulturní a tvůrčí ekonomiky –, zastánci programu „kreativního města“ tvrdí, že kreativním se může stát jakékoli město a že cestou k dosažení tohoto cíle je použití návodů a jasně definovaných sad „kreativních nástrojů“ určených pro místní správu. Tento přístup však přináší řadu nástrah.

Z výše řečeného můžeme totiž snadno vyvodit chybný závěr, že kreativní management a plánování měst jsou nezbytným a dostatečným činitelem zaručujícím trvalou úspěšnost města a jeho konkurenceschopnost. Necháme-li stranou výzvu představovanou současným ekonomickým poklesem, zůstává program „kreativního města“ tvrdým oříškem v prostředí, kde je místní správa často podrývána vlastní nechutí k politické angažovanosti, nedostatečným zastoupením občanů a chabým propojením s národní vládou. V mnoha zemích je právě samotný byrokratický,hierarchicky  vrstvený aparát místní správy obrovskou překážkou změn.

Navíc navzdory povzbudivým signálům přicházejícím z některých profesí, například z urbanismu, svědčících o jejich čím dál větší otevřenosti ke vstupům z jiných oborů, brání bezprostřednímu vzájemnému dialogu mezi profesemi nejrůznějšími administrativními bariérami. Doposud žádný rámec programu „kreativního města“ nepřišel s návrhy či nápady, jak řešit „otázku byrokracie“. Přitom čím více samospráv se podílí na programech kreativity a čím více organizací a konkrétních kreativních plánů je zapojeno na lokální úrovni v malých i velkých městech, tím více lidí je zapotřebí k tomu, aby sledovali a hodnotili efektivitu těchto intervencí.

V Británii je například otázka finanční návratnosti nyní obzvlášť aktuální, lze tedy očekávat sílící volání po smysluplném nakládání s penězi a posuzování výsledků. To však zcela popírá původní záměr! Otázka totiž zní: Můžeme kvantifikovat „kreativní město“? Jedná se o úspěšné řešení jasně definovaných problémů, nebo jde spíše o nabytí jisté schopnosti přemýšlet jinak o lokálních otázkách, problémech,zdrojích a příležitostech, které v konečném důsledku činí město kreativním?

Přesto program „kreativního města“ stojí za bližší pohled.Některá města se jeví efektivnější, co se kreativity týče, než jiná. To by znamenalo, že mohou existovat města, která se historicky méně bojí riskovat a mají lepší schopnost řešit problémy než jiná. V této fázi jsou obvykle mobilizovány případové studie a příklady nejlepších řešení, aby ukázaly, jak jsou určitá místa úspěšná v provádění pozitivních změn nyní. Úskalím tohoto typu důkazů je to, že poukazují samy na sebe a jejich hnací silou je sebeobhajoba. Vyvolávají tím falešný pocit jistoty mezi vedoucími činiteli místních samospráv a jejich zaměstnanci, že mají v rukou návod, který – pokud je svědomitě používán – přináší rychlé úspěchy a hmatatelné výsledky i u zdánlivě neřešitelných urbánních problémů.

Jen zřídka se zastánci programu „kreativního města“ dívají do minulosti, aby tu čerpali ponaučení či inspiraci, neboť by to od nich vyžadovalo poznání, že města jsou především komplexní organismy se svou vlastní vnitřní jedinečnou logikou, způsoby řešení problémů a využívání příležitostí. Museli by uznat, že velikost je cyklická veličina a že moc, význam a „zlaté časy“ se už ze své podstaty týkají jen určitých měst, zatímco jiných ne. Tím nechci říct, že by města měla být ponechána sama sobě napospas. Znamená to pouze, že s pomocí historie se můžeme od měst samotných učit, jak být tvůrčí. Co je obzvlášť zajímavé při srovnávání velkých momentů v historii měst je vztah mezi kontextem vzniku fenoménu a jeho výsledky. Jinými slovy, s přispěním historického vhledu bychom pravděpodobně mohli lépe porozumět problémům, předpovídat výsledky a vyvinout mechanismy a rámce pro intervence v současných městech.

KREATIVNÍ MĚSTA MINULOSTI – LEKCE PRO DNEŠEK?
Lewis Mumford se domníval, že nedílnou součástí definice města je jeho úloha coby místa, kde je možné rozvíjet jakýkoli druh tvořivosti. Konkrétně řekl: „… i když mnohem více obětujeme umění destrukce než tvorby... jedině uskutečňováním kreativních skutků na poli umění, myšlení, osobních vztahů může být město identifikováno jako něco víc než čistě funkční organizace.“(8)Jsou tedy města kreativní přirozeně? Ve své, dnes již klasické práci Civilizace a kapitalismus od 15. do 18. století (Civilization and Capitalism from the Fifteenth to the Eighteenth Century) používá Fernand Braudel pojem „světové město“, s jehož pomocí popisuje hrstku měst, která byla ve své době vnímána jako výjimečná. Jejich bohatství, společenské rozvrstvení a záplava umělců je vyčleňovaly z průměru. Na počátku 15. století dosáhla nebývalého rozkvětu Florencie pod vládou Cosima de Medici. V tomto období zde můžeme vystopovat vznik nového způsobu nazírání světa, znamenajícího jasný rozchod se slohem pozdní gotiky, a to v architektuře, malířství, vědě i poezii. Úspěch bankovnictví záhy přesměrovaný k uměleckému mecenášství učinil z Florencie srdce renesance. Jinými slovy, vládnoucí třída společnosti, hrdá na svou moc, chtěla přeměnit dvůr a město na místa experimentování. Ještě ne tak docela „kreativní město“ se vším všudy, ale už téměř ano. Paříž, Vídeň, Berlín, Londýn a New York sledují v určité době podobné schéma. New York se v devadesátých letech 19. století stal magnetem pro tisíce mladých malířů, intelektuálů a bohémů. Tento tvůrčí rozmach byl nesen hlavně nově přicházejícími imigranty, a to zejména těmi, kteří přicházeli z východní Evropy. Na své cestě do Ameriky se zastavovali v evropských velkoměstech, například ve Vídni,Berlíně či Paříži, kde se setkávali s radikálními politickými myšlenkami a kde byli konfrontováni s experimenty v různých sférách umění i vědy. Když se tito přistěhovalci začali mísit se stávající newyorskou scénou, výsledná směs byla vskutku výbušná a jejich vliv zůstává zapsán v DNA města dodnes.

Přibližně ve stejné době se podobné tvůrčí komunity začaly objevovat v rozrůstajících se metropolích vedoucích světových velmocí. Peter Hall tvrdí, že je to tím, že pouze tyto metropole disponovaly takovým bohatstvím a způsoby přerozdělování, aby dokázaly přilákat pestrý průřez umělců z celého světa (Hall, 1998). Navíc, tvrdí Hall, žádný jediný typ města ani žádná jediná jasně daná velikost města nezaručují ani kreativitu, ani dobré životní podmínky. Avšak právě ta největší a nejkosmopolitnější města, navzdory všem nevýhodám a specifickým problémům, dokázala zažehnout „plamen lidské inteligence a imaginace“. To zcela jistě platí o Paříži v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století. V tomto období nám dala Flauberta, Baudelaira, malíře Maneta, Degase, Seurata, Moneta a mnohé další a dokázala se proměnit v urbánní ikonu modernity. Kdo však byl tehdy tvůrčí? Všichni a nikdo, zní možná odpověď. Například impresionisté byli skupinkou rebelujících mladých mužů ve věku kolem třicítky, žijících z rytmu velkoměsta a ze vzájemného obohacování se odlišnými druhy umění. Vláda za jejich éry však nebyla právě osvícená a už vůbec ne kreativní.
Za vlády Napoleona III. ale byly vytvořeny těsné vazby mezi státem a sférou velkého podnikání. Díky tomu vstoupila Francie do věku železnice a bankovnictví. Vláda rozdávala koncese na rozvoj železnice, ručila za úvěry na její výstavbu a vytvořila legislativu podporující vznik akciových bankovních společností, které pomohly tyto rozsáhlé záměry financovat. To spolu s rozvojem levné dopravy a novinového průmyslu přispělo ke vzniku nové střední třídy, která mohla utrácet nově nabyté peníze. A vskutku tak činila: nakonec i nakupováním umění a obchodováním s uměleckými díly, diskuzí o nich, anebo prostě jen tím, že umění a kulturu sledovala. Nově „haussmannizovaná“ Paříž poskytovala dokonalé pozadí modernímu typu společenských vztahů, které se rodily v prostředí nových kaváren, bulvárů a městských
pasáží a přetrvaly ještě dlouho do dalšího století. A jakkoli záměrem skrývajícím se za pařížskými bulváry bylo dát Paříži řád a demonstrovat vojenskou moc (Sennett, 1994), Pařížané tento záměr postavili na hlavu tím, že je proměnili v městský salon.

To samé lze říci o Vídni přelomu století. Také zde se setkáváme s formováním komplexního prostředí kreativních osobností tvořeného vědci, filozofy, architekty a mysliteli takové třídy, jaká se v Evropě neobjevuje často. Došlo k tomuto nahromadění talentů a vědomostí náhodně, nebo plánovaně? A opět zde nacházíme některé činitele, které Vídeň sdílí s Paříží, ale také s Berlínem ve dvacátých letech minulého století (Hall, 1998) a do jisté míry i s Londýnem v 18. století (Brewer, 1997). Jednalo se o kosmopolitní místa a jako taková přitahovala přistěhovalce a podněcovala přísun nových myšlenek. Procházela prudkým ekonomickým růstem a přerozdělováním nového bohatství do nových rukou. Díky tomu docházelo k budování nových sociálních vazeb, kdy nové vrstvy upevňovaly svou pozici. Většina těchto měst nemohla spoléhat na stabilní finanční kapitál, ale zároveň se nebála riskovat a dávala prostor experimentování v rámci velmi volné regulace (Hall, 1998). Proměny, jež se odehrávaly ve městech jako Paříž či Vídeň, vytvořily dobré podmínky pro neformální a spontánní komunikaci a vytváření sociálních sítí, svou roli při sbližování lidí sehrály kavárny i veřejná doprava. A nakonec, což je také podstatné, jednalo se o prostředí, jež pečovalo o různorodost a pestrost vlastního kulturního milieu. Zavedené umělecké
styly tak žily dále vedle nových radikálních uměleckých forem a docházelo k jejich vzájemnému obohacování. Vysoké umění se stalo zbožím a prominentní umělecké instituce se čím dál více mísily s komerčními podniky, jakými se staly galerie, divadla či kabarety.

Podíváme-li se do zcela nedávné minulosti, jisté paralely můžeme nalézt v procesech, které provázely fenomén vzniku Silicon Valley. To vyrostlo spontánně koncem šedesátých let 20. století propojením podpory podnikání a hi-tech inovací. Konstituujícími složkami byla přítomnost akciových a státních výzkumných institucí spolu se silnou podnikatelskou komunitou a zásobárnou talentů různých profesí a tvůrčích lidí poháněných průkopnickým duchem.

Dalším americkým příkladem je Seattle, rodiště Boeingu cyklů vzestupů a pádů. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století procházelo posledním obdobím opětovného růstu díky vybudování centrály Microsoftu a následnému rozvoji firem zabývajících se internetovým obchodem. Tento impulz vygeneroval kulturní klima, z něhož se zrodil grunge jako hudební žánr a symbol bohaté místní nezávislé hudební scény a rockové legendy Jimmiho Hendrixe, město s vlastní historií

CO JSME SE NAUČILI?
Prvním poznatkem, který získáváme z tohoto historického přehledu, je skutečnost, že bez ohledu na stabilní finanční základ, tedy silný systém bankovnictví, nové peníze cirkulující v oběhu města a nízkou míru regulace nebylo žádné z těchto měst v době svého největšího rozkvětu stabilní politicky ani sociálně. Byla to místa neutichající konfrontace, místa procházející riskantním obdobím, která byla, podobně jako dnes, náchylná podléhat širším globálním trendům, ústícím někdy až v ozbrojený konflikt a válku. Tato města byla vybavena schopností změny absorbovat a do jisté míry je i využívat ve svůj prospěch. Jejich urbanistická proměna byla často uspíšena potřebou nového bydlení, lepší dopravy, zlepšení zdraví obyvatel, vytvoření možností rekreace a v neposlední řadě rozvojem průmyslu. Změny a transformace však nebyly plánovány s cílem učinit město záměrně „více tvůrčím“, ale s cílem vyrovnat se s vyvstávajícími problémy a posílit kontrolu nad městem.Dnes bychom to nazvali konkurenceschopností, ale v sázce tenkrát bylo mnohem více. Jednalo se o pud sebezáchovy kombinovaný se smyslem pro lokální patriotismus, pro velké vize a také trochu se smyslem pro hru.

Za druhé, jednalo se o hlavní města a ta se vždy těší mnohovrstevnaté kulturní inertnosti. Jinými slovy měla vše potřebné: kulturní a vzdělávací instituce, tvůrčí prostředí, mecenáše,média i nenasytný kulturní apetit, který si všech těchto zdrojů uměl užívat. Tyto četné platformy umožnily nastolení určitých synergických vztahů. Každodenní návštěva Opery poskytovala kromě milostných intrik prostor pro obchodní jednání, klíčová politická rozhodnutí, experimentování s novými uměleckými formami a nové politické plány. To samé lze říci o kavárnách a dalších místech setkávání. Zkrátka, tato města poskytovala prostor pro utváření formálních i neformálních sítí a k tomu určité kulturní klima – potřebu experimentovat a překračovat hranice.

Za třetí, byla to kosmopolitní města. To ještě neznamená,že byla tolerantní – například komplexní a často protichůdný vztah těchto měst k židovské komunitě vypovídá o mnohém.Přistěhovalci byli jednoduše přijímáni takoví, jací byli, a podle toho, jak se o sebe i o město dokázali starat. Každé město však bylo jiné a jiné bylo i zázemí, ze kterého vyrůstal jeho kosmopolitismus. Například inflace v Německu po první světové válce byla tak vysoká, že si tu imigranti z uměleckých kruhů mohli žít jako králové. Levné slumy dolního Manhattanu předtím na přelomu století byly také hotovým rájem pro tisíce přistěhovalců. Je docela pravděpodobné, že drastické rozdíly v majetkových poměrech viděné očima nově příchozích byly stimulem jejich tvořivosti a touhy uspět. Přínos přistěhovalců byl v každém případě dříve či později patrný ve všech těchto městech, jejichž součástí se nakonec stali. To vyvolává domněnku, že v minulosti nemusela být tolerance – přinejmenším ne v jejím dnešním významu – významným činitelem úspěchu těchto měst. Zdá se spíše, že kulturní a etnická různorodost byla organickým způsobem absorbována do celkového endemického chaosu.A současně celkový chaos krom jiného vedl k otřesům starého myšlení a nutil lidi k riskování a k novým pohledům na věc.

Závěrem můžeme říci, že kdo byl jak kreativní, kdy a jakým způsobem, nemusí být důležité samo o sobě. Program „kreativního města“ nelze jednoduše zredukovat na snahu zaujmout určitou pozici na výsledkové listině soutěžní ligy měst ani na samolibý „vznešený status“ vycházející z opatření odcizených běžnému životu. Stále dokola opakujeme: města jsou komplexní organismy řízené vlastními zákony. Každé město má své jedinečné zdroje, aktiva, svůj vlastní kulturní materiál: jinými slovy, své obyvatele. Jakékoli opatření, intervence či plán musejí začít právě odsud!

Překlad z angličtiny: Alena Všetečková

Článek je publikován s laskavým svolením redakce ERA 21, kde vyšel v září 2009 jako 4 číslo roku 2009 věnované politikám architektury. 

Poznámky k článku:

1 Americký časopis National Geographic Traveler odhaduje, že v posledních dvaceti letech stoupala světová městská populace o tři miliony lidí týdně.

2 Prezentace, jejímž autorem je Frank E. Holmes, Chief Investment Officer, U. S. Global Investors, Inc.
http://www.usfunds.com/docs/presentations/chindia/viewhtml.asp.

3 http://www.citymayors.com.

4 C. Landry: The Creative City: A Toolkit for Urban Innovators. Earthscan 2000.

5 Viz Bianchini a Parkinson (1993), Castells a Hall (1994), Rifkin (1995), Leadbeater (1999), Landry (2000),
Florida (2002).

6 Viz Europe in the Creative Age, článek Richarda Floridy a Irene Tinagli,
publikovaný společně s DEMOS ve Velké Británii v roce 2004.

7 Viz například Landry (2000) nebo Florida (2002).

8 L. Mumford: The City in History. Penguin 1961, s. 121.


Literatura:
F. Bianchini – M. Parkinson: Cultural Policy and Urban Regeneration: The West European Experience. Manchester
University Press 1993.

J. Brewer: The Pleasures of the Imagination: English Culture in the Eighteen Century. Fontana 1997.

M. Castells – P. Hall: Technopoles of the World: The Making of Twenty-first-century Industrial Complexes.
Routledge 1994.

R. Florida: The Creative Class. www.creativeclass. org, vyhledáno: 17. 7. 2009.

R. Florida – I. Tinagli: Europe in the Creative Age. Demos 2004.

P. Hall: Cities in Civilisation: Culture, Innovation and Urban Order. Weidenfeld & Nicolson 1998.

KEA European Affairs: The Economy of Culture in Europe. KEA, Brussels 2006.

C. Landry: The Creative City: A Toolkit for Urban Innovators. Earthscan 2000.

L. Mumford: The City in History. Penguin, 1961.

J. Rifkin: The End of Work: The Decline of the Global Labor Force and the Dawn of the Post-Market Era. Tarcher/Putnam
1995.

R. Sennett: Flesh and Stone: The Body and the City in Western Civilization. Faber 1994.

United Nations: World Population Prospects. The 2002 Revision, vol. III, Analytical Report. United Nations 2003.


LIA GHILARDI pracuje ve Velké Británii jako odborná poradkyně v oblasti městské kreativity. Je ředitelkou společnosti Noema Research and Planning, poradenské firmy s mezinárodní působností zaměřené na průzkum míst a strategické kulturní plánování. Vystudovala obor městská sociologie na Trentské univerzitě v Itálii, obor umělecká kritika na City University v Londýně a dále seminář zaměřený na dovednosti kreativního myšlení v rámci programu De Bono na Maltě. Pravidelně přednáší na univerzitách ve Švédsku, Dánsku, Itálii a v Londýně, kde vyučuje předmět kulturní plánování na City University. V rámci své poradenské  kapacity se v současnosti podílí na programu Evropské unie URBACT II jako specialistka na městskou regeneraci, začleňování vyloučených komunit a kreativní ekonomii. Podílela se na celé řadě odborných publikací.