Proculture: výzkumné, informační a vzdělávací centrum pro umění a kulturu
Registrace do mailinglistu pro zasílání e-bulletinu. Odhlásit se můžete zde.
Culture Action Europe

ProCulture je členem Culture Action Europe

 
Logo Rady uměleckých obcí

ProCulture je sekretariátem Rady uměleckých obcí (RUO)

 
Archiv Národní knihovny

ProCulture je součástí Archivu Národní knihovny

 
Facebook
Konference EU
Creative Cities
Symposium Ostrava
Future City Jobs
Future City Game
Koncepce umění
Domů ArtsInfoVizuální umění a nová media
TechSoup

Jolana Havelková Krajina 06 - Landscape 06

Jolanu Havelkovou zajímá krajina jako stavebnice, krajina jako abstraktní obraz, jako konfigurace poměrně omezeného počtu pixelů, který poskytuje fotoaparát mobilního telefonu. A zajímá ji právě ona svůdná pochybnost, která odlišuje lidský mozek od strojů a nostalgii od historie. Výstavu můžete navštívit od 24. 10. 2007 v Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě. Kurátorem výstavy je Pavel Vančát.

Fotografie je, jako každý mýtus, donekonečna oživovatelná. Jen se ze zázraku či artefaktu změnila v každodenní možnost, dnes již zhola hypotetickou a nehmotnou. Nejposlednější snahy synchronizovat všechny funkce naší hlavy s miniaturizovanými rozhraními, funkcemi a databázemi sklízejí pomalu, ale jistě, úspěchy i na poli obrazových deníků.

Jolanu Havelkovou zajímá krajina jako stavebnice, krajina jako abstraktní obraz, jako konfigurace poměrně omezeného počtu pixelů, který poskytuje fotoaparát mobilního telefonu. A zajímá ji právě ona svůdná pochybnost, která odlišuje lidský mozek od strojů a nostalgii od historie.

 Pokud klasická fotografie překládá trojrozměrný prostor do dvojrozměrné emulze, která má opět vjemově vyvolat prostor třetí, je v Havelkové zrnitých krajinách iluze minimalizována, aby o to více vynikla plocha. Plocha formátu VGA, který si láme barvy po svém, formátu, který říká: právě teď nepotřebuji nic víc. Teď je můj čas.

 Zimní Polabí se svou horizontální monotonií představuje pro takový druh fotografie ideální námět. Jediná opakující se linie obzoru, rozdělující obraz v povědomých proporcích nebe a země, na sobě nechává vyrůstat náznakově podané formace staveb a vzdálených stromořadí. Z obrazu zbývá minimum, a přesto stále funguje jako Chittussiho hodinky. Jsme na tom my sami stejně? Nejsou obrazy spíše v nás samotných, čekajíce jen na příhodný podnět k vyvolání?
 
 Nejde už o krajiny, ale o konfigurace možných krajin, které lze vyvolat (i smazat) rychlými stisky správných tlačítek. Jde jen o možnosti. Jde o kouzlo, ostatně jako vždycky, tentokrát však trochu více přiznané. Nebe a země se tak volně převrací tam a zpět. Emoce nepotřebují vítězit nad technikou, když jí jen ony dokážou dát smysl.

Autor textu: Pavel Vančát

(19.10.2007) ZDROJ: Jolana Havelková
ProCulture

  © 2003-2024 vydává ProCulture o.s.
   ISSN 1214-8369
 © 2024 Webhosting SmartWEB.CZ |  Optimalizace stránek e4you s.r.o.