Jolana Havelková Krajina 06 - Landscape 06

Fotografie je, jako každý mýtus, donekonečna oživovatelná. Jen se ze zázraku či artefaktu změnila v každodenní možnost, dnes již zhola hypotetickou a nehmotnou. Nejposlednější snahy synchronizovat všechny funkce naší hlavy s miniaturizovanými rozhraními, funkcemi a databázemi sklízejí pomalu, ale jistě, úspěchy i na poli obrazových deníků.

Jolanu Havelkovou zajímá krajina jako stavebnice, krajina jako abstraktní obraz, jako konfigurace poměrně omezeného počtu pixelů, který poskytuje fotoaparát mobilního telefonu. A zajímá ji právě ona svůdná pochybnost, která odlišuje lidský mozek od strojů a nostalgii od historie.

 Pokud klasická fotografie překládá trojrozměrný prostor do dvojrozměrné emulze, která má opět vjemově vyvolat prostor třetí, je v Havelkové zrnitých krajinách iluze minimalizována, aby o to více vynikla plocha. Plocha formátu VGA, který si láme barvy po svém, formátu, který říká: právě teď nepotřebuji nic víc. Teď je můj čas.

 Zimní Polabí se svou horizontální monotonií představuje pro takový druh fotografie ideální námět. Jediná opakující se linie obzoru, rozdělující obraz v povědomých proporcích nebe a země, na sobě nechává vyrůstat náznakově podané formace staveb a vzdálených stromořadí. Z obrazu zbývá minimum, a přesto stále funguje jako Chittussiho hodinky. Jsme na tom my sami stejně? Nejsou obrazy spíše v nás samotných, čekajíce jen na příhodný podnět k vyvolání?
 
 Nejde už o krajiny, ale o konfigurace možných krajin, které lze vyvolat (i smazat) rychlými stisky správných tlačítek. Jde jen o možnosti. Jde o kouzlo, ostatně jako vždycky, tentokrát však trochu více přiznané. Nebe a země se tak volně převrací tam a zpět. Emoce nepotřebují vítězit nad technikou, když jí jen ony dokážou dát smysl.

Autor textu: Pavel Vančát