Česká kultura doplácí na politickou bezradnost

Ministerstvo kultury je finančně malý resort a jeho ministři nemají k dispozici žádné prebendy v podobě účasti na správních radách. Ukázalo se, že strana, která se osm let připravovala na převzetí vlády, neměla do poslední chvíle jasno, koho do funkce ministra navrhne. Lze si jen domyslet, že ani uchazečů mnoho nebylo. Je marginalizace postu ministra kultury důsledkem malého rozpočtu a malého podílu na moci, nebo to ukazuje na politickou bezradnost a obecnou nevědomost, co to vlastně kultura je? Z konzervativního hlediska to je právě kultura, která určuje úspěch společnosti, zatímco liberálové kulturu oceňují zejména proto, že společnosti i politice nastavuje zrcadlo a tím ji chrání a dává příležitost k ozdravování.

 Přístup ke kultuře bývá považován za lakmusový papírek, který poukazuje ke kvalitě společnosti i ke schopnosti regenerace, jež je přeci předpokladem zdravého společenského rozvoje. A to jsou hlediska, jimiž se zabývá každý člověk, který zodpovědně hledá své místo pro dobrý život. A také každý investor, který potřebuje zdravé, podle obecných pravidel a domluvy fungující prostředí. Ne nadarmo kulturní akce často doprovázejí státní jednání a politici se právě jimi snaží demonstrovat svou úroveň.

Chybí koncepce, plány, vize

Měl by to být ministr kultury, kdo bude schopen pojmenovat roli kultury ve společnosti a nabídnout vládě efektivní způsob administrativy a zejména alternativy utváření vhodného prostředí pro rozvoj kulturních aktivit, zpřístupňování kulturního dědictví občanům, zdravého mediálního prostředí i náležitého postavení církví a náboženských společností v ateistické zemi.

Zní to banálně a možná i otřepaně, ale pravda je taková, že tímto směrem se práce ministra musí ubírat. Bohužel chybí i obecná představa, co a jak dělat. Kulturní politika, která vznikla v roce 1999, je zastaralá, aniž se řada věcí někdy splnila. Častým argumentem byl a je nedostatek peněz, je však otázkou, proč peníze nebyly.

Dost možná pro nedostatky této politiky ve zpracování, vágnost jednotlivých úkolů či neschopnost ministerstva hledat cesty k jejich realizaci.

Nepřehlednost a nestrukturovanost 65 úkolů kulturní politiky totiž odradí i člověka se zájmem. Takže se není co divit, že ani neexistuje zpráva, kde by stálo: splněno, nesplněno, třeba pokračovat, třeba změnit. Taková zpráva a návrh dopracované kulturní politiky se měly vládě předložit již v loňském roce a vědělo se to už čtyři roky dopředu!

Péče o kulturní dědictví se za úřadování minulého ministra zúžila na péči o památky. Jak se říká, stát, který se ohání péčí o památky, nechápe, o čem kulturní politika, respektive kultura vlastně je. A navíc proti takové prioritě nikdo nic nenamítne.

Kulturní identita v ohrožení

Ministerstvo kultury má před sebou důležitý mezník. Evropská komise totiž letos poprvé zařadila kulturu jako jednu z oblastí, kam má směřovat veřejná podpora v příštích sedmi letech s cílem posílit hospodářský růst, zaměstnanost a soudržnost společnosti. Tuto skutečnost reflektuje Koncepce podpory umění, již má ministerstvo právě začít realizovat. Částečně pak knihovní koncepce. Plán podpory dalších oborů, třeba kinematografie, zoufale chybí. Nebude-li naše vláda, schopna řádně a promyšleně zařadit oblast kultury do politické agendy, lze předpokládat, že Česká republika ztratí možnost účasti nejen na trzích s uměním. Ztratí svou pozici ve filmovém průmyslu, ztratí účast na mediálních trzích a zejména na nově a dynamicky se rozvíjejících trzích digitálního vysílání.

 O důsledcích v podobě změn takzvané kulturní identity a proměny společnosti se budou moci psát leda tak sociologické a politologické studie.

Marta Smolíková
ředitelka ProCulture/Otevřená společnost.o.p.s.

Publikováno v Nedělním světě 10. září 2006