Proculture: výzkumné, informační a vzdělávací centrum pro umění a kulturu
Domů CultureInfoKulturní politika v ČR
TechSoup

Humanitní kultura v pasti

 V tónu nedůstojných tahanic kolem budovy Národní knihovny na Letné se exemplárně projevila kulturní bída naší současnosti. Nemám na mysli architektonické jádro sporu, o němž se určitě dá vést věcná diskuse, nýbrž právě společenskou neschopnost záslužné dílčí pokusy o seriózní debatu podloženou argumenty přenést na fórum s rozhodovací pravomocí a především s nutnou společnou vůlí dobrat se obecně prospěšného výsledku.

U našich demokraticky zvolených zástupců se totiž projevuje nebetyčný a zároveň krátkozraký nedostatek takovéto vůle naslouchat jinému než volebnímu hlasu občanů, nejenom etymologicky hraničící se zvůlí. Bezprostředním popudem k zapojení do rozpravy, kterou už dlouho vedou lidé povolanější, se pro mne stalo veřejně ventilované přesvědčení lokálních politiků, že otázky estetického vkusu lze řešit mocensky v populistickém souznění s předpokládaným výsledkem všelidového hlasování. Připouštím, že možná i vyvolání této debaty byl taktický zakrývací manévr, odvádějící pozornost relativně žádoucím směrem, nicméně i toto poodhalení fyziologie hlavonožce mnohem znepokojivějších rozměrů, než je Kaplického stavba, mě vede k pokusu dohlédnout za náš bezprostřední obzor, a především z toho pro sebe vyvodit důsledky.
Emoce nikdy nevyvolal metronom na místě Stalinova pomníku, který tam neplánově uvízl na dvacetiletí, debata se nevedla o hrůzně nevkusných sochách, jimiž je poseto skutečné centrum, a bez problémů jsme spolkli, když v devadesátých letech padla rozšíření stadionu Sparty za oběť pozoruhodná socha Vladimíra Janouška, kterou na Letné proti všemu očekávání dovolil umístit minulý režim. A otázka absurdního obřího akvária nebyla pro jistotu vůbec veřejně nastolena. I když další vývoj jasně ukazuje, že o pojetí krásna tu jde pouze jako o zástupný problém, nelze otázku většinového vkusu, jehož maloměšťácké vymezení je jedním z nejtrvalejších výdobytků pseudoproletářského vládnutí, v žádném případě podcenit: o estetický „hlas lidu“ se v jistém okamžiku začal demagogicky opírat zejména obratný manipulátor Pavel Bém, který v jiných případech dokáže být nadšeným propagátorem současného umění. Do jaké míry je při tom lechtání české malosti a její dědičné nesnášenlivosti vůči čemukoli, co sebemíň zavání intelektuální elitou, navíc v sepětí s cizinou, ochoten zneužít svou dušezpytnou erudici, je otázkou jeho svědomí, i když v politické kariéře už se patrně necítí vázán Hippokratovou přísahou.
To, že se za způsob vedení sporu nestydíme před světem, který jsme přitom do celé situace dobrovolně vtáhli uspořádáním mezinárodní soutěže (se všemi nedostatky, které padají jen a jen na špínu naší interní scény), svědčí o tom, že míra otrlosti volených zástupců (ale i jmenovaných správců státních institucí) dosáhla v našem prostoru propastných parametrů. A přestože je léčba mezinárodním zesměšněním patrně předepsanou šokovou terapií východoevropských posttotalitních společností, je otázka, zda ještě zabere v dobře živeném organismu společnosti naší, který je proti šoku z nehoráznosti po léta očkován pravidelně zvyšovanými dávkami nereflektovaných skandálů. Primátor hlavního města je lakmusovým papírkem stavu našeho malého světa ve světě: po skromném náběhu na pomník mezinárodního významu, který by se jednou mohl spojovat i s jeho jménem, podobně jako bude nové etnologické muzeum na pařížském Branlyho nábřeží protiváhou korupčních kauz bývalého starosty Paříže a poté francouzského prezidenta, vsadil nepokrytě na sportovně-stavební kartu a populistické tady a teď, třebaže u něho se lze nadít ještě dalších mimikry.
Kauza Národní knihovna má ovšem i mnohem znepokojivější názvuky. Od emotivně zabarvených pseudoestetických soudů o nepřijatelnosti „hnusu“ a „žabího hlenu“, který je třeba vykázat za hranice naivně turisticky zhodnotitelného centra, je dost možná menší krůček, než by se mohlo zdát, k nechvalně známému „zvrhlému umění“, jak si je vymezilo totalitní hitlerovské Německo ve vzácné shodě se stalinským pojetím umění buržoazně úpadkového. Dnes samozřejmě nebudeme nic zakazovat, ba ani knihy nebudeme pálit, postačí, že je odsuneme za hranice bezprostředně zhodnotitelných pozemků v blízkosti centra či na ně prostě nevyčleníme peníze. Ostatně o knihy by tu mělo jít nikoli v poslední řadě a je s podivem, jak málo na ně přichází řeč. Ty jako takové pořád ještě nezpochybňujeme alespoň v politickém diskursu, protože zatím patří i u nás k dobrému tónu na knihy neplivat: pokud jsou už jednou zavřené ve starobylé budově, nic proti nim, ale stavět pro ně na tak exponovaném místě nákladnou budovu novou? Proč vyhazovat tolik peněz pro čtoucí individualisty, do jejichž hlavy nikdo nevidí, když návštěvníci blízkého stadionu jsou mnohem odhadnutelnější? Proč plýtvat penězi daňových poplatníků, když za ně můžeme mít stadion ještě větší a krásnější? (Možná pro to oko upřené nejen na Hrad, ale i na Závist jako jeho dávný předobraz?)
Nedávné rozhodnutí vlády ukazuje, že problém je složitější: stavba Národní knihovny není prioritou, přednost má Národní muzeum a Klementinum. Jako by suma knih a vědění jako takového byla jednou provždy dána a měla nutně minulostní rozměr. Investice do vzdělanosti a současného uměleckého výrazu jako perspektivních odvětví je plýtváním na rozdíl od mohutně se rozvíjejícího sportovního průmyslu, produkujícího kromě závratných zisků stále nové a nové rekordy a čím dál ritualizovanější zápolení. Mám obavy, že ani tyto úvahy nejsou příliš vzdálené od skutečnosti, a neskrývaná preference současné politické garnitury pro megalomanské sportovní projekty na úkor projektů skutečně kulturních je jenom dalším varovným rysem, který ji vedle neriskující sterilní zahleděnosti do časem prověřeného výtvarného tvarosloví (viz absurdní poslaneckou okupaci rezidenční Malé Strany) sbližuje s vkusem totalitních režimů, byť v jejich „soft“ podobě postmanovského ubavení k smrti. Výmluvné je v tomto směru nejen pořádání lyžařského závodu na Hradčanech, ale i současná struktura hlavní zpravodajské relace ve veřejnoprávní televizi, v jejímž rámci kulturní rubrika úplně zanikla, kdežto sportovní hypertrofovala. Sám slovník „objektivního“ zpravodajství by stál za textovou analýzu. A v naší nevůli tento stav vidět a pojmenovat tkví nezanedbatelné nebezpečí, protože rapidní pokles všeobecné vzdělanosti a historické paměti a vůbec trvalé podcenění humanitní složky vzdělání jakožto tázání po hlubším smyslu výrazně snižuje naši odolnost vůči účelové manipulaci.
Nepostavením nové budovy knihovny se může zabít dokonce několik obtížných much jednou ranou: vážně se uvažuje o tom, že do systému Národní knihovny by se výhledově začlenil Památník národního písemnictví, jehož „transformace“ zatím v tichosti pokročila o něco méně než cesta ke zrušení Divadelního ústavu. Pokud tedy nebudou prostory pro nejen fyzické uložení, ale také soustavné odborné opečováváné naší kulturní paměti, která v relativním zdraví přežila léta nesvobody, učiníme další krok k odříznutí od této minulosti, po níž se možná budou ptát spíše příští zahraniční badatelé než čeští Nicolasové.
Anebo je to ještě jinak a samo Klementinum se má zčásti vyklidit pro komerční využití, jak varují kritici revitalizačního plánu ředitele Národní knihovny? Barokní všeobecná studovna s neopakovatelnou badatelskou atmosférou se má stát součástí placeného prohlídkového okruhu a pod budovou někdejší jezuitské koleje vzniknou garáže pro kongresové turisty, zatímco univerzitní studenti, jejichž počet by se měl i nadále zvyšovat, denně provozují turistiku mezi učebnami rozstrkanými po nejrůznějších koutech Prahy? O důvod víc k rozkrytí v konečně věcné veřejné rozpravě s výstupy, v každém případě však nedobrá zpráva pro knihy a jejich profesionální čtenáře.
 To, kam naše společnost v mravně-kulturním ohledu dospěla za dobu srovnatelnou s trváním první republiky, je varující. Kladu si otázku, kde jsme jako humanitní inteligence selhali, a sebe z onoho počtu nevyjímám. Měli jsme křičet to, co jsme jenom „slušně“ říkali v kódu vyspělých kulturních společenství, když přitom výsadou demokracie je nás neposlouchat? Měli jsme vstoupit do politických struktur a snažit se místo soustavné každodenní práce na poli kultury a vzdělávání korigovat shora neúprosnou ruku trhu, nebo si naopak svobodně vést svou v relativním ústraní? A když už jsme se vydali cestou v dobré víře anonymně služebnou, neměli jsme na samém začátku vykřičet skandál finančního podhodnocení humanitní kultury a univerzitního školství v naší zemi, jaký v „civilizovaném“ světě nemá obdoby? Jsou-li totiž jediným hodnotovým měřítkem peníze, vrhá nutně podprůměrný výdělek špatné světlo na hodnotu odvedené práce, od níž se logicky odvíjí společenský význam daného odvětví. Jinými slovy, je-li například český literární překladatel placen nejhůře na světě, ačkoli česká kultura a úroveň českého jazyka jako nástroje myšlení jsou na překladech do značné míry závislé, není to jenom bída překladatele, ale bída celé společnosti, protože vypovídá o jejím vztahu k nástroji myšlení.
Většinová společnost dospěla do kýženého stavu relativního materiálního blahobytu bez paměti, kdy nepotřebuje reflektovat sama sebe ani jakkoli přemýšlet o smyslu, anebo lépe řečeno, kritéria smyslu si – na rozdíl od lékařských operací či digitalizace televizního vysílání – stanoví většinově a vážné přemýšlení o smyslu považuje konsensuálně za nesmysl. A když ji něco vyvede z pohodlnosti zahleděné do sebe, reakcí není snaha porozumět a polemika na úrovni věcné argumentace, ale leckdy nenávistná sprostota nejhrubšího zrna, vycházející z jistoty, že zbláznit se mohl jedině ten druhý. Naději na druhé straně vzbuzuje spontánně využívaný kladný potenciál internetu a rovněž zaznamenaný posun obecného estetického vkusu, možná znatelnější u veřejnosti než u politiků: šiřiteli pozměněného kánonu jsou tu vedle umění nepochybně také oděvní móda, auta a průmyslový design vůbec.
Okopírovat „civilizační“ slupku je ovšem vždy to nejnazší. Nejslabším článkem poněkud nespojité debaty v médiích je právě minimální přítomnost společenské potřeby myšlení s jiným než bezprostředně praktickým, byť ušlechtilým záměrem – a sem počítám i naše rozkrývání této do nebe volající kauzy. Mnohem snazší, a možná jedině srozumitelné, je pro nás pro všechny upnout se ke konkrétnímu problému: kontroverzní či přinejmenším provokující stavbě, nečisté komercializaci historické budovy Klementina. Naší většinové společnosti dnes chybí jedna zásadní potřeba, totiž potřeba čtení jako studia, a na mysli mám především studium humanitní, knihovny jako místa vzdělávání, tohoto druhu smysluplné lidské činnosti, která má se svým zemědělským významem z dob, kdy plodnost duševní šla ruku v ruce s plodností tělesnou a obecněji přírodní, společné to, že se zúročuje až dlouhodobě. Toto za nás nevyřeší sebelepší architektonická soutěž a sebekorektnější obsazení Klementina neziskovými organizacemi či okrašlovacími spolky. Myslet musíme jen my sami, a bez soustavné péče o prostor pro myšlení, který má i své hmotné parametry, to nepůjde.
Země přitom vůčihledně vzkvétá, oplývá spoustou skvělých jedinců a díky mimořádnému nasazení některých z nich fungují navzdory systému normálně struktury, které by bez nich takto nefungovaly, jako je zdravotnictví a školství. O bídě v péči o nemateriální složku lidských bytostí ovšem příznačně vypovídá mediálně vděčná aféra se záměnou novorozeňat: zatímco mladí rodiče z ní vycházejí více než se ctí, čelní představitelé systému podávají jen další důkazy odcizení jeho prvotnímu poslání a neochoty přiznat pochybení.
Odmítám tomuto stavu naší narušené mysli nadále mlčky přihlížet. Tato společnost je nemocná úměrně tomu, jak je také schopna tradovat obraz prvního československého prezidenta: výročí smrti tohoto univerzitního profesora filosofie, který se za hilsneriády nebál hájit značně nepopulární kauzu, předstoupit před hlučící studenty se snahou o věcný dialog ani konfrontovat se s rozvášněným dělnickým davem, který ho chtěl kamenovat, prezidenta, který svěřil dalekosáhlé úpravy Pražského hradu zahraničnímu architektovi, a duchovního člověka s absolutním mravním nárokem oslavili lánští hasiči vysvěcením stříkačky kterýmsi opatem. Akt hodný Járy Cimrmana, jehož vtipnost ovšem stojí a padá s přetrvávající pamětí rakousko-uherské české mentality. Na počátku jednadvacátého století je to trochu málo stejně jako pietní obnovení Masarykovy vyhlídky či pití kafíčka s panem prezidentem v saloně lánského zámku. Byla-li svého času srovnatelným aktem hájení principu jako takového obrana skupiny Plastic People of the Universe proti zvůli totalitní moci ze strany profesora Jana Patočky (jeho estetickému vkusu odpovídali Plastici stejně málo, jako byl profesoru Masarykovi osobně blízký Hilsner), polistopadový vývoj pouhým zjednodušujícím „převrácením politických znamének“ bohužel docílil výsledného zrelativizování hodnot, z něhož na úkor filosofů těží bezskrupulózní pragmatici napříč politickým spektrem. (O totálním zmatení pojmů svědčí například neschopnost televizní moderátorky při debatě primátora s architektem vidět navzdory bohaté škále v kauze použitých vulgarit výrazovou sprostotu jinde než v označení bolševik.)
Pokud však mravní hodnoty nepostrádají technokratické špičky státní administrativy, jejichž vzdělanostní skladba stojí pro změnu za analýzu sociologickou, ani úspěšná podnikatelská vrstva, mělo by jejich tematizování scházet humanitní inteligenci hodné toho jména. Že lidský potenciál pro etické jednání v nejširších vrstvách populace této země je, o tom jsem nikdy nepřestala pochybovat. A je selháním intelektuálů, pokud nedokážou prosadit jeho důstojné využívání v jen zdánlivě zbytných oborech lidské činnosti. Podceněním potřeby soustavného zprostředkovávání vysoké kultury myšlení vedoucí k porozumění současnému světu došlo k trestuhodnému vyklizení pole, kterého se chápou nejrůznější sekty a extremistická hnutí. Jsem přesvědčena, že dlouhodobé zanedbání elementárního hodnotového rámce má dopad nejen na estetický vkus a nedostatečné právní vědomí společnosti, ale i na tak konkrétní výstupy, které se dotýkají opravdu všech, jako je smrtící nerespektování pravidel silničního provozu.

Považujme tedy kauzu Národní knihovny za precedens a nastolme ve veřejné diskusi tato závažná témata, jejichž neřešení bude mít nedozírné následky.

                                

                                                                                  

(29.10.2007) ZDROJ: Vlasta Dufková, překladatelka a vysokoškolská pedagožka
ProCulture

  © 2003-2020 vydává ProCulture o.s.
   ISSN 1214-8369
 © 2020 Webhosting SmartWEB.CZ |  Optimalizace stránek e4you s.r.o.