Na MK vzniká Odbor umění, knihoven a kinematografie

O důležitosti kinematografie svědčí nejen audiovizuální politika Evropské unie, na kterou je kladen velký důraz ale i provádění stále účinnější politiky v jednotlivých evropských zemích, které se snaží, a to často velmi účinnými nástroji, vyrovnávat globální konkurenční rizika a posilovat oblast audiovizuální tvorby a filmového průmyslu vůbec.

Česká kinematografie se ve světě proslavila svojí vysokou úrovní, avšak po roce 1989 ztratila zcela své pozice v oblasti animovaného i dětského filmu, který byl žádaným vývozním artiklem. Dokumentární film je dnes závislý na objednávkách veřejnoprávní televize a český hraný film trpí nedostatkem finančních prostředků na realizaci i propagaci. Přesto se Praze v poslední době dařilo získávat zahraniční producenty a poskytovat filmové servisy náročným velkorozpočtovým filmům.

Jasným varovným signálem, který zároveň ilustruje současné vysoce soutěživé a atraktivní prostředí je od nového roku platný maďarský zákon, který zahraničním producentům nabízí možnost neodvádět státu daně až do maximální výše 20 % produkčních nákladů vynaložených v Maďarsku, ale investovat je do výroby maďarského filmu. Řeší tím jednak podporu maďarské tvorby a zajištují tím práci nejen v oblasti filmových servisů ale i celé řady navazujícíh služeb.

Bez zajímavosti není ani nový polský zákon z června 2005, který zpřehledňuje fungování filmu v Polsku a stanovuje způsoby jeho podpory, mj. zřizuje Polský institut filmového umění, kterému stanovuje zdroje příjmů a určuje způsoby poskytování dotací. Mezi zdroje institutu patří poplatky od subjektů provozující kino, distribuci, vysílající televizní program, dále od operátorů digitální platformy, operátorů kabelových televizí. Institut má i autorská majetková práva aj..

Získávání nových finančních zdrojů a zavádění účinných regulačních mechanismů, které pomáhají oblast filmu solidarizovat a reinvestovat prostředky tak, aby byly využitelné pro další filmovou tvorbu jsou v současné době součástí politické agendy celé řady zemí a  projevuje se to i tím, že se hledají možnosti, jak zajistit autorům právo na spravedlivou odměnu a kompenzovat je za užívání jejich děl, a jakým způsobem udržet v sytému peníze např. zavedením poplatku z prodeje přístrojů, které uchovávají audiovizuální data jako je počítačový hardware nebo mobilní telefony, jejichž výnosy se reinvestují a to buď prostřednictvím automatické či selektivní podpory.

Nikoli však pouze současné otázky užívání technologií a legislativa je komplikovaná a v různých zemích v posledních letech razantně inovovaná. Řeší se i problematika podob koprodukcí, určování podílu jednotlivých zemí na filmech, což je potřebné vzhledem k dotacím a právě daňovým zvýhodněním, které různé země nabízejí. Jde zejména o udělování koprodukčního statusu evropským filmovým distribucím. Ty vyplývají z Evropské úmluvy o filmové koprodukci, což u nás je tím orgánem rozhodujícím o jeho uděleníprávě Fond kinematografie, zatímco problematika bilaterální spolupráce je v kompetenci ministerského odboru/oddělení kinematografie.

Vedle toho filmaři často upozorňují na skutečnost, že role státu v oblasti prezentace filmu v zahraničí a jeho exportu je nejen velmi potřebná ale ve většině zemí obvyklá u nás však nedostačující.

V současné době jsou u nás diskutovány velmi potřebné novely zákonů a to jednak o Fondu kinematografie z roku 1992, jehož projednávání v kulturním výboru parlamentu bylo na doporučení ministra kultury v září tohoto roku pozastaveno, pro množství připomínek ale nutná je i novela tzv. audiovizuálního zákona z roku 1993. Oba zákony se jeví jako zastaralé a nevyhovující.

Státní fondy vznikly v roce 1992 a byly součástí ekonomického odboru, která je na sekci C. Odbor kinematografie existoval na ministerstvu kultury samostatně až do roku 1994 a do června letošního roku byla oblast kinematografie v kompetenci Odboru hromadných sdělovacích prostředků, tedy v sekci B, zatímco odbor umění a knihoven spadal pod sekci A, což znamená, že státní fondy, oblast kinematografie a oblast umění spadaly každý pod jiného náměstka.

Vytvořením samostatného Odboru kinematografie a státních fondů, resp. Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a Státního fondu kultury ČR si filmaři i odborná veřejnost slibovala lepší a koncepčnější přístup k problematice kinematografie ze strany státu. Chápala to jako nejen jako signál, kterým stát dal jasně najevo, že kinematografie je specifická oblast, která si zasluhuje odpovídající pozornost ale, že konečně dojde k zásadnějšímu a již nevyhnutelnému řešení současné situace, poprvé od vzniku zmíněného fondu v roce 1992.

Další informace:

European Audiovisual Observatory
http://www.obs.coe.int

Audiovizuální politika Evropské unie
http://europa.eu.int/comm/avpolicy/index_en.htm

Marta Smolíková, ředitelka ProCulture