Proculture: výzkumné, informační a vzdělávací centrum pro umění a kulturu
Domů CultureInfo
TechSoup

Výuka architektury patří do škol, rozhodl ministr Liška

Ministerstvo školství uvažuje o zkvalitnění výuky architektury na středních a základních školách. Vyplývá to z memoranda o architektuře a vzdělávání, které podepsali ministr školství Ondřej Liška a předseda České komory architektů Dalibor Borák na mezinárodní konferenci o politikách architektury v Evropě.  "Výuka architektury na školách chybí. Je to přitom jediný způsob, jak naučit děti chápat vztah člověka k prostoru", řekl ministr Liška. Architektura je podle něj také jedním z oborů, ve kterém se mohou děti učit pohledu na svět jako celek a hledání souvislostí. To se děti v rámci jednoho předmětu nenaučí, dodal.  Podpis memoranda o vzdělávání v architektuře se tak bezesporu stal nejdůležitější událostí konference Evropského fóra politik architektury (EFAP), které se uskutečnilo 16. – 18. dubna v Praze. Třídenního fóra se zúčastnily dvě stovky odborníků z celého světa. Kromě vzdělávacích systémů a představení zahraničních výukových programů v oblasti architektury byla pozornost věnována také zadávání veřejných zakázek, ochraně kulturního dědictví, příkladům udržitelného rozvoje měst či vzniku center architektury.
První ze tří bloků konference patřil tématu vzdělávání v oblasti architektury. Hned na začátku jednání podepsali ministr školství, mládeže a tělovýchovy Ondřej Liška a předseda České komory architektů Dalibor Borák klíčový dokument, společné memorandum o kontinuálním a celostním vzdělávání v oblasti architektury. Cílem memoranda je mimo jiné zdůraznění důležitosti architektonického vzdělávání na všech typech škol, od mateřských škol po univerzity třetího věku a vytvoření společné platformy pro kvalitní zapojení odborníků do systému vzdělávání v České republice. Obě strany si plně uvědomují existenci silné vazby mezi kvalitou vystavěného životního prostředí a úrovní všeobecného vzdělání. „Hráz neschopnosti nakládat správně a moudře s veřejným prostorem a prostředím, které nás obklopuje, je možné postavit pouze skrze vzdělané lidi, kteří si budou uvědomovat souvislosti, kteří budou osvícení a vzdělaní,“ zdůraznil ve svém projevu Ondřej Liška. „Předpokladem účinné a pozitivní interakce ve smyslu kvality našeho životního prostoru je kontinuální a celostní vzdělávání v oblasti architektury, architektonické estetiky a etiky,“ uvedl architekt Tomáš Jiránek, autor konceptu tohoto bloku a člen správní rady EFAP. Z diskuse vyplynulo, že je nutné vzdělávat kromě žáků a studentů škol i jejich učitele a zároveň architekty samotné učit komunikovat s veřejností. „Nejde pouze o školení učitelů architekty a naopak pedagogické školení architektů, jde také o učebnice o architektuře, podporu kreativity a svobodného myšlení, podporu touhy jednotlivce pozitivně ovlivňovat své životní prostředí. V tom jsme v České republice na počátku,“ dodává Jiránek. Při formování vzdělávacího systému je možné hledat inspiraci v zahraničí. V řadě evropských zemí už podobné programy existují a irský a francouzský model byly na konferenci představeny. Příklad vzniku centra vzdělávání architektů a mimo jiné také mediátorů architektury směrem ke společnosti byl přiblížen na konceptu univerzity pro vystavěné prostředí v Hamburku. České architekty zastupoval v diskusi profesor architektury Ladislav Lábus.

Uplatnění politik architektury bylo nejen podtitulem konference, ale také tématem druhého jednacího bloku. Různé typy politik architektury existovaly ve společnosti v podstatě vždy, jen pod jinými názvy. Jsou druhem jakési regulace, nastavení pravidel chování obyvatel ke svému prostředí, přinášejí řád a tím zabraňují možnému chaosu při neřízené výstavbě. Většina historických měst, jejichž urbanismus a architektonické dědictví je dnes oceňováno, vznikala právě na základě přísné regulace. Určitý druh omezení je tedy nutný. Není však lehký úkol formulovat regulace tak, aby otevíraly prostor pro svobodnou tvorbu, ale zároveň stanovily jasnou bariéru před případnými škodami. Na projektu přístavní části Hamburku, který sestává z několika set různých objektů, bylo konkrétním způsobem demonstrováno efektivní využití politik architektury v praxi. Vyzdviženo bylo především množství architektonických soutěží, které na celém území proběhly. Česká odborná veřejnost a sami architekti považují zadání veřejné zakázky prostřednictvím architektonické či urbanistické soutěže rovněž za nejvhodnější řešení, ale negativních zkušeností s výběrovými řízeními a zadáváním zakázek jiným způsobem bohužel zatím spíše přibývá. „Veřejné zakázky přitom ve velké míře ovlivňují prostor, který užívají všichni občané, a měly by být proto zadávány s důrazem na vyváženost kvality, zejména v kulturním slova smyslu, inovativnosti návrhu a udržitelnosti. Hlavním kritériem by neměla být jen nejnižší cena projektu,“ říká k zadávání veřejných zakázek Dalibor Borák, předseda ČKA a zároveň autor konceptu bloku o uplatnění politik. Zadavatelé se architektonickým soutěžím často vyhýbají nebo jejich výsledky alibisticky nechávají přehodnotit. Správci veřejného prostoru mnohdy nebývají ochotni převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Podle starosty městské části Praha 1 Petra Hejmy však nestačí mít jen odpovědnost. „Pokud máme řídit města, potřebujeme mít teze ve formě vládou schváleného dokumentu, kterým by byla politika architektury. Musíme mít kvalitní právní prostředí a nástroje, jež umožní tuto politiku prosazovat,“ řekl ve svém diskusním příspěvku Petr Hejma. Zároveň přislíbil podporu organizaci podobných workshopů určených pro zástupce měst, regionů a zákonodárce.

Třetí blok zasedání na téma architektura a veřejnost se zaměřil především na otázku veřejného zájmu v architektuře. Za veřejný zájem je obvykle považován zájem většiny. Proto je důležitá diskuse s občany i odborníky, komunikace s médii. Dobrým příkladem inspirace byla nevládní síť desítek lokálních center architektury v Nizozemí, která o architekturu systematicky pečují a informují o ní. Obecně je role architekta ve společnosti považována za důležitou a náročnou, s ohledem na nutnost přesvědčovat okolí o vhodnosti navrhovaného řešení. Podle Oldřicha Ševčíka je architektura už ze své podstaty konsensuální záležitostí – dohoda je nutná jak při jejím vzniku, tak při realizaci i po ní. Petr Velička, místopředseda dozorčí rady ČKA a autor konceptu třetího bloku jednání k tématu shrnuje: „Úroveň a kvalita našeho kulturního prostředí se odráží do každodenního života společnosti a z tohoto faktu vyplývá nesporná a nutná osobní zodpovědnost architekta vůči společnosti. Architekt by měl být koordinátorem při tvorbě našeho vystavěného životního prostředí, měl by mít vždy celostní přístup k problému, měl by být tvůrce pomyslných mostů mezi lidmi. Důvěra společnosti by však neměla být slepá, ale založená na poctivém přístupu jednotlivých architektů“. Odpovědnost ovšem nepadá pouze na architekta. Jak uvedl v rámci diskuse Václav Cílek: „V procesu probíhajícím přibližně posledních 15 let se spolu se slábnoucí rolí státu stále více dostává do popředí společenská odpovědnost firem, spolků, profesních a samosprávných organizací, tedy i ČKA.“
 
Dokument nazvaný Politika architektury je schválen již v řadě evropských zemí a právě vzdělávání a výchova týkající se architektury jsou vždy jeho hlavní součástí. Dalším důležitým tématem Politik architektury je obvykle oblast veřejných zakázek a třetím okruhem oblast obecné podpory architektonické kvality v městském a venkovském prostředí. Neformální síť EFAP, která vznikla v roce 2000, sdružuje většinu států v Evropě a klade si za cíl právě podporu architektonické politiky, tedy již zmíněných dokumentů zaměřených na posílení městské a krajinné kvality a obecně kvality životního prostředí jak na národní, tak evropské úrovni.
 
Deklarativní dokument Politika architektury České republiky vypracovala Česká komora architektů pro Ministerstvo pro místní rozvoj ČR a usiluje o jeho přijetí vládou. Ve svém projevu na konferenci ministr pro místní rozvoj Cyril Svoboda zdůraznil, že: „politika architektury se stane po svém přijetí základní vizí pro prosazování principu trvale udržitelného rozvoje a k dosažení představ společnosti o kvalitě městského, venkovského, krajinného a kulturního prostoru. Je i dnes, na pozadí současné ekonomické krize, deklarací principů cesty ke vzdělané, kulturní, trvale udržitelné společnosti.“ Politika architektury tedy může vytvořit prostor pro snazší diskusi a dohodu společnosti a vytvořit podmínky pro zodpovědnou svobodnou tvorbu konkrétních architektů za předpokladu, že bude přijata formálně jako dokument, bude vyžadována společností. 
 
Zdroj:
(21.04.2009)
Nezávislá kultura má nového spojence: jlbjlt.net

  © 2003-2020 vydává ProCulture o.s.
   ISSN 1214-8369
 © 2020 Webhosting SmartWEB.CZ |  Optimalizace stránek e4you s.r.o.