Divadlo Líšeň: DOMOVNÍ REQUIEM (ZLÁ HRA)

Nevhodné pro děti do 15 let.

Čtení u čaje (po představení):
18.3. - Josef Rossi, Martin Pola, Radim Langer
25.3. - Radim Hurek

Spojení na Dělňák Líšeň: od konečné tram. 8 dolů po Klajdovské ulici nebo autobusem 58 na zast. Šimáčkova, za hospodou U Švehlů nahoru...)
Rezervace vstupenek: 544 211 130, divadlolisen@post.cz

Recenze:

„...nezapomínejme ovšem na inspirativní venkovní produkce, tzv. open air program, kdy například vystoupení brněnského divadla Líšeň přineslo jeden z nejsilnějších zážitků vůbec. Skupina mladých kolem Pavly Dombrovské (prošla školením Studia Dům Evy Tálské) předvedla v produkci Domovní requiem téměř dokonalý tvar, krutou maňáskovou rakvičkárnu, upozorňující na bolesti naší doby: ohlupující sílu komerční televize, komercionalizaci sexu, ekologickou necitlivost, drogové vlivy zahraničních mafií....“

Jan Kerbr: Pohyblivý svátek s přesnou datací, Divadelní noviny, září 2003, čl. o festivalu Divadlo evropských regionů

„...jeho noční, venku hrané Domovní requiem by se také mohlo jmenovat Na plechárně, protože důmyslná a složitá scénografie z ničeho jiného než z plechu nebyla. Drsný materiál byl apriorním výrazem drsného obsahu a samozřejmě implikoval a bez nebezpečí poškození umožňoval i drsné zacházení. Byla to moderní maňásková groteska (se zcela zakrytými herci), která nejenom mírou drastičnosti, brutalit, perverzáren a prasáren všeho druhu, úchylek nad pomyšlení odporných a vášní nevýslovně ubohých, ale i uměleckým účinem a v neposlední řadě vkusem, předčila všechna cool dramata, co jsem jich kde viděl. Základem byl, jak jinak humor, vyplývající mnohdy už z pouhé transpozice všeho odporného na periferii dnešní civilizace do světa maňásků. Opět se potvrdilo, že loutkové divadlo má sice svá omezení, ale na druhé straně má i četné „komparativní výhody“, významové prostory, kam za ním ostatní divadlo nemůže, i kdyby se jeho herci přetrhli (což pro maňásky, jak jsme viděli, není sebemenší problém). Bylo to divadlo navýsost současné, veskrze loutkové a totálně kontaktní, divadlo, které se směle může poměřovat se současnými výboji evropského divadelnictví. K jeho ocenění snad porotě chybělo více mladické otevřenosti a citu pro bolesti té euroamerické civilizace, ve které dnes žijeme...“

Petr Pavlovský: Ostrava opět srdcem loutkářského světa (Loutkář 6/2003)

„...Litoval jsem, že se ceny minuly s drsnou maňáskovou „cool“ dramatikou Pavly Dombrovské a kol. Domovní requiem. To, co je v činohře tohoto typu mnohdy primitivním návratem k samoúčelnému naturalismu (soulože, znásilnění, vraždy, drogy, krev, automobilové honičky), bylo v provedení brněnských loutkoherců a jejich plechového černého spektáklu groteskní jevištní poezií. Dokazují, že prvními světovými „cool“ či „fuck off“ dramaty byly české rakvičkárny...“

Vladimír Just: Šerosvit se nekonal (čl. o festivalu Spectaculo Interesse, Divadelní noviny, listopad 2003)

„...Brněnské divadlo Líšeň odehrálo hrubou, brutální, perverzní, temnou, ale především groteskní a parodickou loutkohru Domovní requiem. Pomocí figurek, jako je prostitutka, houmlesák, prostoduchý frajírek nebo nenormální pár postarších manželů, zesměšňuje představení život současné konzumní společnosti. Každá z nich má určitý stereotyp a zvláštnost, které ji nakonec zahubí. Prostitutku například rozsápe vlastní červený telefon, prostředek jejího výdělku. Manželskému páru, který neustále sleduje televizi, je tato magická skříňka implantovaná přímo do hlavy, a jak říká papírová hlava hlasatelky, už je nikdy neopustí. Na to vše dohlíží loutka anděla v růžovém kostýmu... Herci pracují s absurdním humorem a vytvářejí divokou frašku. Loutky se navzájem nešetrně tlučou, nadávají si, likvidují se, což patří do každé správné rakvičkárny. Propracovaná výprava, mnoho scénických nápadů i výrazný světelný a hudební doprovod vytvářejí z tohoto představení zábavnou loutkářskou coolness grotesku.

Tomáš Vokáč: Divadlo z jiné planety (Divadelní noviny, listopad 2003, čl. o festivalu ...příští vlna/next wave...2003)