Hudba pro tři orchestry na festivalu MaerzMusik 2004 v Berlíně - předpremiéra v Ostravě

Na programu jsou skladatelé, kteří jsou považováni za špičkové osobnosti soudobé hudby - Rakušanka Olga Neuwirth, český skladatel žijící v New Yorku Petr Kotík a Američani Christian Wolff a Phill Niblock.

Koncert Janáčkovy filharmonie v Berlíně kromě hlavního pořadatele Berliner Festspiele produkuje také Ostravské centrum nové hudby a Janáčkova filharmonie. Berliner Festspiele nabídl spolupráci výše uvedeným na základě úspěšných koncertů Festivalu Ostravské dny 2001 a 2003, které pořádá Ostravské centrum nové hudby. Na MaerzMusik zaznějí skladby, které byly zkomponovány přímo pro Janáčkovu filharmonii a poprvé uvedeny právě v Ostravě!

Na MaerzMusik 2004 účinkují významná světová hudební tělesa jako např. SWR Symphony Orchestra, Ensemble InterContemporain nebo Klangforum Wien. Vystoupení Janáčkovy filharmonie na MaerzMusik dne 21. 3. 2004 bude mít nesporně obrovský přínos nejen pro samotný orchestr, ale taky pro Ostravu a v podstatě celou republiku (Janáčkova filharmonie je prvním českým orchestrem v historii tohoto festivalu). Akci podpořilo (k dnešnímu datu) Ministerstvo kultury ČR.

Tisková konference k akci se bude konat 15. 3. 2004 ve 13 hod. v Modrém salonku Domu kultury města Ostravy.

Podrobný program:

Hudba pro tři orchestry

předpremiéra: Dům kultury města Ostravy, 18. března 2004 v 19 hod.
koncert: Studios Nalepastrasse, Berlín, 21. 3. 2004 v 19 hod.

Janáčkova filharmonie Ostrava
Petr Kotík, Zsolt Nagy a Petr Vronský - dirigenti

Petr Kotík:  Variations pro tři orchestry (2003/04)
Olga Neuwirth:  locus…dublure…solus pro tři orchestry (2001/04)
Christian Wolff:  Ordinary Matter pro tři orchestry (2001)
Phill Niblock:  Three Orchids pro tři orchestry (2003)

Janáčkova filharmonie Ostrava (JFO) patří k nejvýznamnějším orchestrům v České republice. K uměleckému rozvoji tělesa přispělo mnoho dirigentů, mezi nimi i Serge Baudo, Roberto Benzi, Zdeněk Mácal, Charles Mackerras, Václav Neumann, Libor Pešek a Christian Arming. Jejím současným šéfdirigentem je Petr Vronský. Od svého založení se JFO stala výrazným zastáncem současné hudby. Pod vedením Petra Kotíka, se kterým JFO pravidelně spolupracuje od roku 1997, se JFO účastní velkých projektů nové hudby, například čtyřhodinového koncertu na Festivalu hudby výjimečných délek v Praze v roce 1997, kde byla provedena kompozice Johna Cage 103 a skladba Pauline Oliveros Four Meditations s autorkou jako sólistkou. Od roku 1999 se JFO účastní projektu „Hudba v prostoru – Kompozice pro tři orchestry“ spolu s dirigenty Petrem Kotíkem, Zsoltem Nagyem, Christianem Armingem a Petrem Vronským. Program pro tři orchestry uvedla JFO na pěti koncertech, mj. na Pražském jaru 1999 a Varšavském podzimu 2000, kde zazněly Gruppen Karlheinze Stockhausena, Diamonds Alvina Luciera, Modules 1, 2, 3 Earle Browna a Nešť Martina Smolky. Ke skladatelům, se kterými JFO spolupracuje, patří Somei Satoh, Christian Wolff, Petr Kotík, Tristan Murail, Maria de Alvear a Roscoe Mitchell. Pod vedením Petra Kotíka, Zsolta Nagye a Christiana Arminga JFO provedla rozsáhlá díla Edgara Varese, Tristana Muraile a kompozice Mortona Feldmana Coptic Light a Violin and Orchestra se špičkovou českou houslistkou žijící ve Švýcarsku, laureátkou Pražského jara 1997, Hanou Kotkovou. Mezi nahrávky nové hudby JFO patří 103 Johna Cage pro Asphodel (San Francisko) a Disseminate Philla Niblocka a orchestrální skladby Someie Satoha pro Mode Records (New York).

Petr Kotík (1942) začal na Pražské konzervatoři v roce 1956 ve 14 letech studovat hru na flétnu a o pět let později sám komponovat. Ještě v době studia na konzervatoři založil svůj první ansámbl nové hudby Musica viva pragensis. Od té doby se trvale věnuje komponování a koncertní činnosti. Kromě ansámblu Musica viva pragensis v Praze založil a řídil QUAX Ensemble (1966-69). Krátce po příchodu do USA v roce 1969 S.E.M. Ensemble, který se v roce 1992 rozšířil na Orchestr S.E.M. Ensemble.

Ačkoli se P. Kotík věnuje hudbě od útlého věku, nedostatek zájmu o harmonii a obtížnost ji porozumět brzdilo jeho skladatelské úsilí do 18 let. Nezájem o klasickou harmonii, který však vyvažoval smyslem pro kontrapunkt a lineární uvažování, byl společný, jak později zjistil, i jiným skladatelům – například Christianu Wolffovi, Johnu Cageovi a mnohým dalším. Přestože P. Kotík studoval základy kompozice, nejdříve soukromě v Praze a později na hudební akademii ve Vídni, jeho skladatelská technika je osobitá a nemá co do činění s běžně používanými metodami.

Kotíkův kompoziční systém může být přirovnán ke hře, ve které je používání řízené náhody vyrovnáno vědomým rozhodováním. Tyto postupy se jako ve hře střídají a navzájem se ovlivňují. Záměrem této metody je spustit nepředvídatelné procesy, zatímco se dílo vyvíjí předem určeným směrem. Mezi Kotíkovy nejznámější skladby patří Spontano (1964) pro klavír a orchestr (napsáno pro Frederica Rzewského), Kontrabandt (1967) – elektronická skladba na objednávku WDR Electronic Music Studio, Many Many Women (1975-78) na text Gertrude Stein, Dopisy Olze (1988-91) na text Václava Havla, orchestrální skladby Quiescent Form (1994-96) a hodinová Music in Two Movements (1998-2002).

P. Kotík se dlouhá léta aktivně věnoval komorní a sólové hře bez nejmenšího zájmu o orchestr. Zvuk konvenčního orchestru, který se používá v soudobé hudbě – frázování, okázalá expresivita a zcestné používání vibráta, určil Kotíkovu orientaci na komorní hudbu. V roce 1992, kdy dirigoval skladbu Johna Cage Atlas Eclipticalis, se jeho postoj úplně změnil. Když stál před 83 členným Orchestra of the S.E.M. Ensemble v Carnegie Hall a dirigoval toto dílo, přesvědčil se o důležitosti práce s velkým orchestrem. Od této doby P. Kotík organizuje orchestrální koncerty a podporuje další skladatele k tvorbě kompozic pro orchestr. Byl to klíčový moment v jeho kariéře jako hráče i skladatele. Dnešní program je výsledkem tohoto úsilí.

V květnu 2003 se koncert z Carnegie Hall opakoval v Konzerthaus Berlin, tentokrát ve dvou a půl hodinové verzi. V rámci tohoto turné proběhl v Akademie der Kunste další koncert, jehož program zahrnoval jedny z nejkomplexnějších orchestrálních skladbeb 20. století - Déserts Edgarda Varese a The Turfan Fragments Mortona Feldmana. Znalost této hudby a celoživotní zkušenost komorního hráče pomohla P. Kotíkovi překonat nedostatek zkušeností s dirigováním. V jistém smyslu se to ukázalo jako výhoda, protože zvláště v The Turfan Fragments standardní technika dirigenta nepřipraví na dirigování podobné partitury, a tak si musel vymyslet vlastní gesta. Úspěch koncertu otevřel P. Kotíkovi novou dráhu dirigenta. Od té doby dirigoval skladby nejdůležitějších skladatelů současnosti, někdy kombinované s díly skladatelů staré hudby jako např. Monteverdiho, Handela, Bacha a Rameaua, nebo s díly Richarda Wagnera, Richarda Strausse a Josefa Suka.

Kotíkova akademická kariéra může být shrnuta do dvou důležitých událostí. Tou první byla v roce 1969 nabídka učit na hudebním oddělení State University of New York . Díky nabídce mohl P. Kotík opustit Československo, kde po sovětské okupaci v roce 1968 už nemohl dále pokračovat ve své práci. Tou další událostí byl rok 1976, kdy byl stejnou univerzitou propuštěn. Pro Kotíkovu kariéru to bylo rovnocenně důležité, protože se mohl nezávisle a soustředěně věnovat pouze hudbě, a to čeho dosáhl, by nebylo jinak myslitelné.

Petr Kotík o Variacích:
„Na konci devadesátých let jsem navrhl festivalu Pražské jaro program pro tři orchestry, jehož základem bylo Stockhausenovo Gruppen. Měl jsem v plánu uvést Gruppen v kontextu dalších kompozic pro tři orchestry. Program, který zahrnoval skladby Earl Browna, Alvina Luciera a renesančního skladatele Giovanni Gabrieliho, byl uveden na Pražském jaru v roce 1999. Po tomto koncertu jsem začal budovat repertoár skladeb pro tři orchestry a oslovoval jsem další skladatele, aby přispěli svými díly. Kromě Alvina Luciera k nim patřili Martin Smolka, Christian Wolff, Phill Niblock, Olga Neuwirth a z mé tvorby skladba Variace. Tento závazek byl uskutečnitelný jenom díky možnostem koncertních provedení na Varšavském podzimu 2000, Ostravských dnech 2001, Ostravských dnech 2003 a MaerzMusik 2004. Koncerty provedla Janáčkova filharmonie Ostrava s dirigenty Zsoltem Nagyem, Christianem Armingem a Petrem Vronským, kteří významnou měrou projektu přispěli.

Na konci roku 2002, po dokončení hodinové orchestrální skladby Music in Two Movements, jsem začal pracovat na Variacích pro tři orchestry. V srpnu 2003 byla část Variací uvedena na Ostravských dnech 2003. Na MaerzMusik 2004 zazní premiéra kompletní skladby.

Mezi listopadem 2002 a lednem 2003 jsem složil asi 145 taktů. Ale pochyboval jsem o výsledku – hudba na mě působila jakoby bez nasměrování, a ačkoli mě tato práce stála hodně úsilí a času, chtěl jsem přestat. Tehdy jsem dostal nápad vytvořit Variace na téma Many Many Women, své starší skladby z roku 1978. Zde, podobně jako v prostředí tří orchestrů, se hudba rozvíjí nezávisle v různých směrech. Na začátku května jsem dokončil asi 240 taktů variací a tyto se staly hlavní částí skladby. Po nich následuje 150 taktů, quasi coda pro tři tutti ansámbly. Tyto dvě části byly uvedeny v srpnu na Ostravských dnech 2003. Výsledek mě stále neuspokojoval a dále jsem na skladbě pracoval. V říjnu 2003 jsem na začátek přidal sekci o 130 taktech. Pak mě ale opět začal zajímat materiál, který jsem zpočátku zamítl. Přepracoval jsem jej a umístil na úvod tří částí. Pak jsem ještě v lednu 2004 přidal 8 taktů a cítil jsem, že skladba je v podstatě dokončena.“

Olga Neuwirth (1968) studovala kompozici u Erica Urbannera na Hudební akademii ve Vídni a její závěrečná práce byla o využití hudby ve filmu "L'amour a mort" Alaina Resnaise. Studovala také na Elektroakustickém institutu a později na Konzervatoři San Francisca. Pro O. Neuwirth byla zejména důležitá hudba Adriany Hölszky, Tristana Muraile a Luigiho Nona. Získala řadu ocenění a v roce 1998 byly její hudbě věnovány dva koncerty na Festivalu v Salzburgu v rámci série „Next Generation“. Společně s Pierre Boulezem byla residenční skladatelkou na Akademii Festivalu v Luzernu v roce 2002. Její nová opera Lost Highway podle filmu Davida Lynche (libretto Elfriede Jelinek a Olga Neuwirth) měla premiéru 31. října 2003 na festivalu Steirischer Herbst v Grazu.

Skladba locus…dublure…solus Olgy Neuwirth má 7 vět bez pauz. Tato kompozice existuje ve třech verzích – dvě verze jsou quasi concerto pro klavír a orchestr, z nichž je jedna pro klavír a 20-ti členný orchestr a druhá pro klavír a symfonický orchestr. V létě 2003 vznikla třetí verze pro tři orchestry. V této verzi O. Neuwirth převedla sólový klavírní part do orchestru uprostřed (2) a rozdělila a přepracovala původní orchestrální materiál do dvou orchestrů (1 a 3). Tři ze sedmi vět byly uvedeny na Ostravských dnech 2003. Toto provedení bylo velmi užitečné, protože ukázalo nutnost změn v procesu transkripce. Na změnách pracovala v lednu 2004 společně s Victorií Erber, bez které by verze pro tři orchestry nebyla možná.

Christian Wolff (1934, Francie, od roku 1941 žije v USA) získal doktorát z klasických jazyků na Harvardské univerzitě, kde přednášel do roku 1970. V letech 1970 až 2000 učil na Dartmouth College hudbu a klasické jazyky. Jako skladatel je v podstatě samouk, i když jeho kontakty s Johnem Cagem, Davidem Tudorem a Mortonem Feldmanem mu poskytly hudební zkušenosti nesrovnatelné s formálním vzděláním. Obdržel mnoho hudebních zakázek, byl „dvorním skladatelem“ na Mills College a skladatelem a přednášejícím na Internationale Ferienkurse für Neue Musik v Darmstadtu. Přispívá do mnoha hudebních periodik, je aktivním koncertním hráčem a organizátorem koncertů v Evropě a USA.

Ch. Wolff se zabývá zejména novými způsoby notového záznamu a svobodného hudebního procesu jak pro skladatele a interpreta, tak pro posluchače. Ch. Wolff popisuje svůj současný zájem následovně: „Proměnit tvorbu hudby v proces spolupráce a transformace (interpreta ve skladatele, skladatele v posluchače, posluchače ve skladatele, skladatele v interpreta atd.) a tento proces spolupráce v pravý zdroj hudby. Vyvolat prostřednictvím psaní hudby vědomí sociální a společenské situace, ve které žijeme, a zamyslet se nad její možnou změnou. “

Poznámka k Ordinary Matter
Skladba Ordinary Matter vznikla na návrh Petra Kotíka jako součást projektu „Hudba v prostoru – Kompozice pro tři orchestry“ a poprvé ji uvedla Janáčkova filharmonie Ostrava s dirigenty Petrem Kotíkem, Zsoltem Nagyem a Christianem Armingem na Ostravských dnech 2001.

Ordinary Matter (ordinary česky běžný, matter česky záležitost; látka; hmota) je jednak výraz každodenního jazyka a také astronomický termín odkazující na 4,5 % vesmíru, který jsme více méně schopni vnímat, ke všem aspektům, které jsou nám známé. Zbývajících 95,5% se skládá z nepochopitelné „černé hmoty“ a „černé energie“.

Když Ch. Wolff Ordinary Matter komponoval, poznamenal: „Nechci napsat skladbu, která bude jedenkrát provedena na festivalu. Chci zkomponovat něco, co umožní mnoho různých provedení. Mělo by to být možné zahrát s 80 hudebníky, ale i jen se dvěma harfami.“

Ordinary Matter se skládá ze 14 částí (nebo vět) pro tři orchestry a tři dirigenty, maximum je 80 hudebníků. Skladba může být upravena podle možností koncertních provedení – počet částí i počet hudebníků se může měnit. Například část 7 je duo pro harfy, které může reprezentovat celé dílo ve velmi zkrácené verzi. Forma skladby, které části se mají hrát, v jaké následnosti, zda se překrývají atd., je otevřená. Některé části dokonce dovolí, aby „orchestrace“ byla určena podle možnosti provedení. Každé provedení sleduje přesný plán. Některé části jsou zapsány přesně do not, některé umožňují hráči svobodu – kdy, jak dlouho a v jaké dynamice hrát v rámci vymezeného časového limitu.

Na předpremiéře zazní úplná verze se všemi 14 částmi. Po konzultacích Ch. Wolffa s Petrem Kotíkem a Zsoltem Nagyem, kteří premiéru skladby dirigovali na Ostravských dnech 2001, byly některé části přepracovány nebo upraveny. Část 9 pro perkuse a kontrabasy byla složena na konci roku 2003.

Phill Niblock (1933) je intermediální umělec pracující s hudbou, filmem, videem, fotografií a počítačem. Svá díla vytváří jako nahrávky. V roce 1998 složil orchestrální dílo Disseminate pro Petra Kotíka a Orchestr S.E.M. Ensemble, které bylo ve stejném roce provedeno v rámci koncertní série v newyorském Brooklynu. Tato skladba byla následně uvedena v Berlíně ansámblem Kammerensemble a na Ostravských dnech v roce 2001. Nahrávky z tohoto koncertu v provedení členů Janáčkovy filharmonie vyjdou na CD v New Yorku v roce 2004.

Three Orchids byly původně určeny pro Art Zoyd v Maubeuge ve Francii. Soubor byl rozdělen do tří skupin, jež byly na jevišti odděleny. Každá skupina byla ozvučena a doprovázena nahrávkou 24 nástrojů. Dílo Three Orchids pro tři orchestry je strukturováno tak, že každý orchestr hraje jednu notu z třínotového akordu – E, B a G. Každá nota je psána s mnoha mikrotóny, což dává vzniknout paletě tónů. Po osmi minutách se akord začíná postupně posouvat z E, B, G na E, A#, G a trvá dalších 16 minut. Nadtóny jsou velmi bohaté díky různorodému zabarvení tónů jednotlivých nástrojů. Partitura byla sepsána berlínským muzikologem Volker Straebelem na základě Niblockových kreseb a společných konverzací. Straebel upřesnil, že noty (E, G, B, A#) se mění v rozsahu čtvrttónu nahoru a čtvrtiny tónu dolů z centrální výšky, v mikrointervalech šestnáctiny tónu. Straebel připravil deset partů pro každý ze tří orchestrů a ty jsou namátkově rozdány hudebníkům jednotlivých orchestrů. První orchestr se věnuje tónu E, třetí se soustředí na tón G a druhý orchestr začíná unisonem B a končí unisonem A#.

Dirigent Zsolt Nagy (1957) studoval dirigentství na Budapešťské hudební akademii pod vedením Istvána Párkaie a byl aktivním účastníkem Bartókova semináře a festivalu pod vedením Pétera Eötvöse. Poté, co v roce 1989 získal stipendium Sorosovy nadace, se zúčastnil několika orchestrálních projektů, vyučoval po celé Evropě. V roce 1995 se stal hostujícím profesorem na Mezinárodním Eötvösově institutu, v roce 1999 se stal hlavním dirigentem a uměleckým poradcem Isreal Contemporary Players a v roce 2002 profesorem dirigování na Conservatoire Supérieur de Paris. Z. Nagy je také uměleckým ředitelem semináře pro dirigenty (Janáčkova filharmonie Ostrava, Ostrava) a semináře pro skladatele Nové hudby (Jeruzalém). Z. Nagy dirigoval přes sto světových premiér, uskutečnil mnoho rozhlasových a televizních nahrávek a pravidelně se účastní mezinárodních hudebních festivalů. Vystupuje s uznávanými světovými umělci a v roce 1999 obdržel zvláštní ocenění za výborná nastudování současné izraelské hudby.

Petr Vronský (1946) je uznávaný český dirigent, který získal renomé i na zahraničních pódiích. Začínal jako operní dirigent, ale brzy přešel k symfonickému repertoáru. Dirigoval mnoho orchestrů po celém světě, včetně Ankarského filharmonického orchestru, Antverpského královského filharmonického orchestru, Berlínských symfoniků, Filharmonického orchestru města Dortmundu, Drážďanské filharmonie, Göteborských symfoniků, Mnichovského rozhlasového orchestru, Norimberských symfoniků, Stuttgartských filharmoniků, Petrohradského filharmonického orchestru atd. Pravidelně spolupracuje s několika českými tělesy, včetně České filharmonie Praha, Pražského symfonického orchestru, Státní filharmonie Brno a Janáčkovy filharmonie Ostrava (Tchaj-wan 1997, Japonsko 1999, Španělsko 2001). V září 2002 byl jmenován šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. V roce 1993 Vronský vyučoval na Janáčkově akademii v Brně. Jeho široký repertoár zahrnuje více než dvě stě klasických a moderních symfonických děl a oper.

Ostravské centrum nové hudby (OCNH) je neziskovou organizací, která vznikla v roce 1999. OCNH pořádalo dva ročníky Ostravských dnů 2001 a 2003 – Institut a Festival nové hudby, několik koncertů a nahrávek soudobé hudby ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava a rovněž participovalo na objednávkách nových děl světových autorů (Somei Satoh Kyokoku, Christian Wolff Ordinary Matter, Olga Neuwith locus…dublure…solus pro tři orchestry, Martin Smolka Observing the Clouds pro tři orchestry). V současné době OCNH připravuje Ostravské dny 2005, publikaci obsahující transkripce přednášek z Ostravských dnů 2003 a buduje hudební archiv (CD, notový materiál, literatura), který bude zdarma propůjčen hudebnímu oddělení Knihovny města Ostravy. O skladby provedené na Ostravských dnech projevili zájem festival MaerzMusik 2004, Pražské jaro 2005 a další.

Kontakt: Dita Eibenova

Ostravské centrum nové hudby
Dr. Smerala 2
702 00 Ostrava
Tel., Fax: 596 203 426
Email: eibenova@ocnmh.cz
http://www.ocnmh.cz/