Respect Plus: TINARIWEN (Sahara)

Tinariwen

"Když jsem je uslyšel poprvé, našel jsem hudbu, kterou jsem hledal celý život," řekl o nich Robert Plant. Časopis fRoots o Tinariwen píše: "Je to hudba rebelů, která má rebelské ostří." Dnes patří "električtí kočovníci ze Sahary" k nejostřeji sledovaným skupinám severní Afriky. Letos vystoupili na mega-festivalech v Glastonbury a Womad a v kuloárech se tvrdí, že jsou nejpravděpodobnějšími kandidáty na ceny BBC World Music v roce 2005.

O Sahaře se říká, že cizince přitahuje prazvláštní silou: Paul Bowles, americký novelista a hudební sběratel, jezdil od třicátých let čerpat inspiraci do Maroka a jeho příkladu pak následoval spisovatel William Burroughs, členové Rolling Stones, Jimi Hendrix i řada jazzmanů. Po svém si mystický vliv Sahary vysvětluje kočovný národ Tuaregů: "Bůh stvořil země plné vláhy proto, aby lidé měli kde žít, ale právě tak stvořil pouště, aby tam lidé mohli poznat svoji duši."

" Když přijdete na severoafrický trh a na chvíli zavřete oči, obklopí vás kulisa plná svůdných vůní, lákavých a neznámých tónů. Čas jakoby se na chvíli zastavil. Někde nad chaotickou směsicí hlasů zaslechnete kytaru, přidá se hypnotický rytmus bicích, a přestože nerozumíte textu, máte stejný pocit, jako když jste slyšeli poprvé blues: ty příběhy vyprávějí jak o utrpení, tak o síle mu vzdorovat," líčí své zážitky německý producent, který odjel do Afriky hledat kořeny hudby amerických černochů. Právě z této hudební líhně pocházejí Tinariwen. Jejich učitelem byl o generaci starší hudebník jménem Aziz, který výrazně ovlivnil také "malijského bluesmana" Ali Farku Toureho. K nejživějším kontaktům mezi kočujícími Tuaregy a malijskými černochy docházelo v okolí města Timbuktu, které bylo po staletí křižovatkou saharských karavan. Zánik kolonialismu v 60.letech znamenal ale pro kočovníky ze Sahary spíše pohromu a Tuaregové se podobně jako řada jiných etnik stali národem bez státního útvaru, jejich území bylo rozparcelováno mezi nově vzniklé africké státy. Vzpoura Tuaregů roku 1963 byla krutě potlačena a z mnoha kočovníků se tehdy stali vyhnanci. Nahrávky Tinariwen byly zakázané v Mali i Alžíru, hudba totiž rebelům sloužila jako bojové signály. Situace tehdy využil libyjský diktátor Kadaffí: "Rozumím vašemu utrpení. Dám vám zbraně a vycvičím vás." Když ale muzikanti dorazili do libyjských táborů, bylo jim jasné, že Kadaffí z nich chtěl udělat žoldnéře pro své vlastní války. Tinariwen desertovali, vrátili se do Mali. Roku 1992 saharští rebelové uzavřeli mír s malijskou vládou, Tinariwen se vynořili z undergroundu jako hrdinové a jejich písně získaly sílu národní hymny.

" Když jsem byl na Sahaře, zdálo se mi, že jsem v centru vesmíru. Ti muzikanti znali - stejně jako já - blues, Boba Marleyho, Ali Farku Toureho," vypráví o svém setkání Tinariwen kytarista Roberta Planta Justin Adams. Hudba Tinariwen působí jako exotická krajina, která má překvapivě povědomé rysy. Ostrý zvuk kytar připomíná rockové minimalisty, perkuse i zpěv vytvářejí hypnotické napětí. Tinariwen vydali dvě alba a spolu s Robertem Plantem byli hlavními hvězdami saharského Festivalu v poušti.

Tinariwen: Blues ze Země prázdnoty
'Blues Ali Farka Toureho radikalizované válkou a suchem' - tak mnozí vidí hudbu skupiny Tinariwen. Její členové pocházejí z kmene kočovných Tuaregů, odvěkých pouštních nomádů; hrdých a nespoutaných vůdců velbloudích karavan; respektovaných vládců neohraničené Země prázdnoty - Azawadu, vysněného území Tuaregů, rozprostírající se kdesi mezi Alžírem, Mali, Nigerem a Libyí.
Pouze 'vítr, hvězdy a vodu' uznávající Tuaregové byli v mnoha povstáních za svůj Azawad doslova zmasakrováni a aby toho nebylo málo, v roce 1973 je z pouště vyhnalo i strašlivé sucho. Tisíce mladých příslušníků kmene uteklo do Alžírska, Mauretánie a Mali; hledali práci ve městech a část z nich neodolala lákání libyjského vůdce Muamara Kaddafiho. V jeho uprchlických táborech se jim pak dostalo zbraní i taktiky povstalecké rebelie, orámované namísto tradičních písní novou hudbou: Bob Marley, marocký sufi Nass El Ghiwane a John Lennon s Bobem Dylanem.
V jednom z takových táborů se okolo dvaaosmdesátého roku zrodila z šestice mladých, hladových exulantů, skupina Tinariwen; nebo také Taghreft Tinariwen, tedy Building Up Of Countries.
Středověké jednostrunné housle imzad a bubínky tinde sice nahradily skřípějící elektrické kytary, nicméně naříkavé pouštní blues zůstalo. Tinariwen ho ovsem přiostřili a učinili z něj hudbu 'exilu a boje'.
Hráli kde se dalo: na svatbách, pohřbech, tradičních slavnostech i manifestacích a skrze špatně natočené kazetové nahrávky je brzy poslouchala celá jižní Sahara. Tinariwen, milováni mládeží i bojovníky, představovali symbol nové doby. A když pak na počátku 90. let explodovalo na hranicích Mali a Nigeru nové povstání, Tinariwen s kalašnikovem na zádech vytvářeli jeho soundtrack.
Po šesti letech utrpení, kdy konečně přišel mír, stáhli se Tinariwen do západoafrického Mali. Tam je našel anglický kytarista Justin Adams s francouzskou multikulturní kapelou Lo'Jo.
Své první album The Radio Tisdas Sessions natáčeli Tinariwen předloni uprostřed pouště v malijském městečku Kidalu. Místní rádio tu diky dodávkám elektrického proudu vysílá pouze od sedmi večer do půlnoci a tehdy mohli spustit své blues i Tinariwen. Pro Adamse nebylo prý problém zajistit mobilní studio, nicméně "bylo by šílenstvím tenhle příběh přikrašlovat". V desítce skladeb zpívaných v jazyce tamashek šesticí doplňuje, jak je v Zapadni Africe obvyklé, ječivý ženský sbor; vše zní proto velmi syrově a naléhavě, koneckonců máme co do činění s blues o bolesti, utrpení, exilu a identitě. A jak na obalu píše Andy Morgan, "blues se vždycky rodilo z útlaku a Tinariwen jsou zde, aby vám sdělili důvod proč." V současnosti se nové album Tinariwen Amassakoul (Wrase Records) drží již několik měsíců na prvním místě evropského žebříčku world music a podle mnoha indicií aspiruje na nejlepší nahrávku roku 2004. Koncerty této neobyčejné kapely zároveň patří mezi nejmagičtější zážitky, se kterými se můžete na koncertních podiích setkat. (Jiří Moravčík)

RESPECT PLUS je cyklus koncertů etnické hudby a world music v Paláci Akropolis.
Celoroční přehlídka navazující na RESPECT FESTIVAL.

Dramaturgie a produkce: Rachot Production
Spolupořadatelem jsou Městská část Praha 3, Hlavni město Praha a Respekt.

Více informací na www.respectmusic.cz a www.palacakropolis.cz