Tichý zázrak aneb v Ostravě se něco děje

Název choreografie "Zázrak v tichu" není náhodný. Vykrystalizoval z hudebního - a v podstatě i základního konceptu díla - spojit tři hudební kompozitory, mistry, kteří byli propojeni nejen uměleckými konotacemi, ale i rodinnými vztahy - Liszta, Wagnera a Mahlera. Slovo zázrak je podle Talarda charakteristické pro Liszta. Pro Wagnera, který měl jako jediný z těchto tří umělců své vlastní divadlo a ve své době neuvěřitelnou moc, je pak přiléhavá předložeka „V“, nebo-li –IN. A nakonec - k Mahlerovi, který ohluchl, odpovídá slovo TICHO. Ticho by mělo být v choreografii výrazem pro okamžik zastavení, napětí, očekáváním hrůzy či štěstí, který tak dobře známe právě z Mahlerovy hudby. Zázrak v tichu je pak možno, podle Philippa Talarda přirovnat k sekundovému momentu před narozením dítěte. Dech beroucí moment, kdy se srdce zastaví.

Taková by podle jeho slov měla být i choreografie, která vznikla v Divadle Jiřího Myrona. Charakteristické je pro ni číslo tři, netradičně ji totiž vytvořili tři muží - choreografové, které dal po dlouhé době opět dohromady Igor Vejsada. S Philippem Talardem se Vejsada jako tanečník setkal v devadesátých letech v baletu Národního divadla v Mannheimu, kde Talard působil jako šéf baletu.

Zázrak v tichu by měl být podle tvůrců specifický i svou scénografií založenou na prostorové projekci. Její dominantou je prostor ve tvaru krychle, která je z různých stran prosvěcována. Tanečníci tančí i ve vodě ve speciálním korytě dovezeném až Marseille...

V Ostravě se něco děje

Ať již dopadla premiéra choreografie Zázrak v tichu jakkoli, rozhodně nás upozorňuje na fakt, že se v Ostravě v oblasti baletu a současného tance něco podstatného děje a nemělo by to být přehlédnuto. V Ostravě je o tanec zájem. V tuto chvíli ho podporuje například Taneční divadlo zóna a osoba Evy Friedlové, která organizuje v Ostravě i v Novém Jičíně besedy s choreografy a promítání tanečních filmů s komentářem Elvíry Němečkové.

O rozvoj taneční scény i tanečního publika se zde výrazně zasluhuje i Igor Vejsada, z Národního divadla Moravskoslezského, který říká: "Ostrava je stát ve státě. Lidé jsou tu houževnatí a velmi hrdí. Provozovat balet nebo taneční divadlo je tu těžká práce. Musíme stále pracovat na osvětě. V Národním divadle Moravskoslezském proto každý rok vytváříme dvě premiéry. Jednu klasickou a druhou současnou. Diváci, kteří chodí na klasiku, občas současný tanec zkusí a naopak diváci současnějšího repertoáru se paradoxně přes naše novinky dostanou ke klasice. Mnozí mladí lidé se ale už dnes nabažili komerce a hledají únikové cesty. Jednou z nich je i umění a tanec! Zveme vás tedy na Zázrak v tichu, který je na zdejší poměry opravdu takovým malým zázrakem."

Ostrava se hýbe a my bychom o ní měli mít zájem. Cesta za tanečními představeními mimo Prahu nebo město, ve kterém žijete, není mimochodem nikdy marná. Otevře nám nové obzory, ukáže nové lidi a poskytne nám možnost srovnávat s okolnostmi v naší vlastní taneční zóně.

A uvažte, kolik toho vymyslíte, přečtete, popracujete nebo vysníte při pohodové čtyřhodinové cestě Pendolinem.

Markéta Faustová, 2. 5. 2011