Malířka, na kterou české dějiny umění zapoměly

„Věřím v ženy; mohou mít skutečně velký vliv na život. Jen musí chtít a potom to zajisté zmohou.“
 Milada Marešová

Výstava se věnuje jedné z nejvýraznějších českých meziválečných malířek, Miladě Marešové (1901–1987), na níž české dějiny umění téměř zapomněly. Mapuje autorčinu malířskou, kreslířskou a ilustrátorskou tvorbu, přičemž klade důraz především na její meziválečnou práci. Součástí výstavy je i projekce unikátního domácího biografu, rozsáhlého souboru ručně malovaných skleněných a foliových diapozitivů, který Marešová vytvořila na začátku dvacátých let, autorčina korespondence, fotografie a dobové dokumenty.
Dílo Milady Marešové je z dnešního pohledu zajímavé mimo jiné proto, že se věnovala ženské otázce – v jejích obrazech žen (matek, dcer, nevěst, osamělých dívek, žebraček aj.) se od konce dvacátých let zrcadlily sociální problémy, které výmluvně vypovídají o tom, že ženy měly v moderní době navzdory sílící podpoře ženské emancipace nelehkou úlohu. V době 1. československé republiky se v jejím díle průběžně a v různých obměnách objevovalo rovněž téma velkoměsta – zajímala se jak o pulsující atmosféru moderní metropole (Praha, Paříž), tak o neutěšenou sociální situaci panující v jejích chudinských předměstích. Autorka se výrazně vymykala většině dobové výtvarné produkce svou inspirací německou novou věcností, kterou tuzemská meziválečná avantgarda veskrze odmítala a jejíž ohlasy v českém moderním malířství dosud nikdo obšírněji neprozkoumal. Výtvarný jazyk Milady Marešové však v průběhu dvacátých a třicátých let nezůstával intaktní – zatímco některé její obrazy mají ironický, až karikaturní výraz, jiné se blíží snové atmosféře magického realismu a v dalších se projevuje autorčin smysl pro expresivní zkratku. Její meziválečné dílo přesto vykazuje celistvost: to, co je totiž spojuje, je zájem o všednodenní realitu a obyčejnou lidskou existenci.
Marešová patřila mezi první ženy, jimž se po roce 1918 otevřely brány akademického uměleckého vzdělávání. Zprvu studovala na Uměleckoprůmyslové škole, posléze přešla k Vojtěchu Hynaisovi na pražskou Akademii výtvarných umění a v roce 1923 absolvovala stáž u Františka Kupky v Paříži. Již v roce 1925 měla první samostatnou výstavu v Topičově salonu v Praze a o pět let později vystavovala v prestižní galerii Aventinská mansarda. Ve dvacátých a třicátých letech ilustrovala dlouhou řadu knih a bibliofilií a jako ilustrátorka spolupracovala s časopisy Prager Presse, České slovo, Lidové noviny, Pestrý týden, Ženský svět aj. V roce 1940 byla zatčena gestapem za spolupráci s ilegálním časopisem V boj, který redigoval Vojtěch Preissig, a následně byla odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti. Z doby jejího pobytu v ženské káznici ve Waldheimu pochází řada kreseb, jež uzavírají hlavní část expozice.
Po druhé světové válce se Marešová věnovala především dětské ilustraci a k malbě se vrátila až na začátku šedesátých let. Výběr z autorčiny poválečné práce tvoří epilog výstavy.

Martina Pachmanová, historička umění

ŽIVOT MILADY MAREŠOVÉ V DATECH

1901 Milada Marešová se narodila v Praze
1916–1919 Studium v Kreslířské a malířské školy pro dámy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze
1919–1923 Studium v malířské škole profesora Vojtěcha Hynaise na Akademii výtvarných umění v Praze
1920–1921 „Domácí biograf“
1922 Studijní cesta po Německu
1923 Stipendijní pobyt v Paříži u Františka Kupky
1924 Počátek spolupráce s profesorem Václavem Tillem na ilustracích knih pro děti
1925 Autorská výstavu obrazů a kreseb v Topičově salónu v Praze (spolu s Vlastou Vostřebalovou)
1928 Realizace unikátní bibliofilie Slib, nejdražší knihy na tehdejším českém knižním trhu
1929 Studijní cesta do Paříže. První ilustrace pro Pestrý týden
1930 Výstava obrazů a kreseb v Aventinské mansardě v Praze
1931 Výstava obrazů, kreseb a kvašů ve Východoslovenském muzeu v Košicích. Návštěva Koloniální výstavy v Paříži
1932 Výstava v Museu v Hradci Králové
1935 Realizace první divadelní výpravy pro Vinohradské divadlo
1936 Práce na divadelní výpravě pro představení Archa Noemova v Komorním divadle v Praze. Cesta po severní Itálii
1937 Spolupráce s Pražským dětským divadlem Míly Mellanové
1939 Výprava divadelního představení Ženichové v Lidové scéně. Účast na Výstavě výtvarných umělkyň jihoslovanských, rumunských a česko-slovenských v Obecním domě v Praze
1940–1941 Zatčení gestapem pro spolupráci s ilegálním časopisem V boj. Vazba na pražském Pankráci, v Lipsku, Budišíně a v Berlíně
1942 Marešová je odsouzena lidovým soudem v Berlíně ke 12 letům káznice a 10 letům ztráty cti
1942–1945 Vězení v ženské káznici Waldheim
1945 Propuštění ze žaláře. Výstava kreseb Z káznice v Krásné jizbě v Praze.
1947 Vycházejí Marešové válečné vzpomínky Waldheimská idyla
1952 Práce na návrzích série gobelínů pro Marii Hoppe-Teinitzerovou
1961 Poznávací cesta po Číně
1964 Cesta po Tunisu
1967 Cesta do Londýna
1968 Cesta do Paříže
1972 Výstava obrazů a kreseb v Galerii D v Praze
1977 Cesta do Paříže a po zámcích na Loiře
1983 Účast na výstavě Dvacátá léta – sociální tendence v Galerii v Roudnice nad Labem a v Galerii výtvarného umění v Liberci
1985 Výstava v Domě pánů z Kunštátu v Domě umění města Brna
1987 Umírá v Praze

Pokud přehlédneme celou řadu monografických výstav osobností klasické moderny, jež se  v Moravské galerii v Brně konaly v posledním desetiletí, dojdeme k jednoznačnému závěru  o jejím maskulinním charakteru. Za sebou následovali František Tichý, František Kupka, Antonín Procházka, Zdenek Rykr, Josef Čapek, Jakub Schikaneder, Rudolf Kremlička, František Foltýn.

Jestliže poválečné umění je už spíše charakterizováno nepominutelnou přítomností umělkyň jako Jitka a Květa Válovy, Adriena Šimotová, Zorka Ságlová či Běla Kolářová, směrem k počátku století bývá genderový princip vytěsňován.
Vědomí, že se možná bojíme onoho neznámého území, jehož průzkum by nás přiměl k přehodnocení zažitého výkladu a dobře vyladěného obrazu klasické české moderny, mě vedl k tomu, abych vyzval Martinu Pachmanovou ke spolupráci na představování a dobrodružném prozkoumávání zatím ne zcela zmapovaného terénu.

Výstava a publikace věnovaná Miladě Marešové se tak doufám stane pro muzea výtvarného umění v České republice i jejich kurátory jednoznačnou výzvou. Moravská galerie v Brně samozřejmě nehodlá zůstat u jednoho projektu. Teprve systematický výzkum a především prezentace uměleckého odkazu umělkyň sub specie genderového pohledu může změnit přístup ke zdánlivě rodově neurčitému (a tedy fakticky maskulinně orientovanému) charakteru českého moderního umění.

Marek Pokorný
ředitel Moravské galerie v Brně