Kulturní politika Zelených v povolebním období

Odpovědi ostatních stran bohužel nemáme k dispozici. 

Za Zelené odpovídá Marta Smolíková, ředitelka centra ProCulture / Otevřená společnost, o.p.s.

I.    Jaké budou Vaše priority v úřadě, až budete ministrem/ministryní kultury?

Je třeba udělat řádné mapování potenciálu kulturního odvětví, a to jak kvantitativní, tak kvalitativní. V zahraničí existuje řada metod, které lze použít. U nás se bohužel po roce 1989 zkoumání kultury moc úsilí, natož prostředků nevěnovalo.

V roce 2007 MŠMT zaplatilo analýzu trhu práce sektoru kultura, která ukázala, že kulturní sektor u nás zaměstnává 3,3 % aktivně pracujících. Loni ministerstvo zaplatilo kvantitativní analýzu ekonomiky filmového průmyslu, na což okamžitě reagovalo novým programem pobídek pro filmové producenty, ukázalo se, že filmový průmysl, který ještě v druhé polovině 90. let úžasně vydělával a zaměstnával spoustu vysoce kvalifikovaných lidí, prudce upadá. Česká republika totiž neobstála v konkurenčním boji okolních zemí, které zavedly proaktivní politiku podpory kinematografie.

Rovněž je třeba upravit a zpřesnit statistická zkoumání. Například v klasifikaci profesí Českého statistického úřadu zcela chybí celá řada profesí v kultuře. Členění prakticky ustrnulo na pracovnících v kulturních domech v pojetí pracovního trhu 80tých let. Jenže nejen s nástupem nových technologií vznikla celá řada kulturních profesí, které si dnes ve statistikách přivlastňují jiné obory. I Evropská komise na to upozorňuje a žádá státy, aby se potenciálem kultury seriozně zabývaly.  

Pokud jde o kvalitativní hodnocení přínosu kultury, zde jsme na tom velmi špatně. Ve veřejné diskuzi stále chybí argumenty, respektive ty se scvrkly na tvrzení, že jde o kulturní dědictví, které je hodnotou samo o sobě, že to je příležitost pro volnočasové aktivity či identifikaci občanů s kulturními hodnotami. V tom lepším případě, že to je motiv cestovního ruchu. Naprostou prioritou je tedy dát kultuře význam, který jí nyní dává řada tzv. nejvyspělejších zemí a z toho vyvodit důsledky, tj. zapojit ji co celkového rozvoje společnosti.

II.    Jakými argumenty přesvědčíte kolegy ve vládě, aby uvolnili dostatek prostředků pro Váš sektor?

Sektor kultury a souvisejících oblastí, kterým se dnes říká kreativní odvětví je v posledních letech rychle se rozvíjející globální ekonomická síla. Zajímavé je např. zjištění Islandu, kde došlo ke státnímu krachu ale kulturní a kreativní odvětví naopak zaznamenalo růst.

Kultura je sektor, který řada zemí již zařadila do svých centrálních politik, nejen proto, že kultura v důsledku přináší peníze ale proto, že lidská tvořivost je díky kultuře využívána při transformaci zemí a zejména ekonomiky, která prodělává zásadní změny na globální úrovni, tedy změny, kterým se ani my nevyhneme. Kultura je již dnes v řadě zemí zohledňována v dalších politických agendách, jako je vzdělávání, sociální politika, v oblasti pracovního trhu, při práci s menšinami (nejen národnostními), v oblasti bytové politiky, rozvoje měst a jinde.

Bude třeba se kulturou více zabývat už jen proto, abychom se o ní sami nepřipravili. Narozdíl od fyzického kapitálu se totiž kulturní kapitál používáním nijak neopotřebovává, naopak nepoužíváním ztrácí na hodnotě a zaniká.

III.    Podáte návrh zákona, který by kultuře zajišťoval 1% ze státního rozpočtu?

Kultura, respektive její jednotlivé oblasti potřebují zcela konkrétní opatření, kam patří nejen přímé dotace ale i různé druhy sofistikovanějších finančních nástrojů, jako např. ministrem Riedlbauchem připravené pobídky pro filmový průmysl. Podobně se dá pracovat i v jiných oblastech, např. v hudebním průmyslu či v památkové péči, respektive ve vztahu k soukromým vlastníkům památek. Podpora je v tomto případě investicí, která se má vrátit v dohledném horizontu, není vyplácena před projektem ale až po jeho úspěšném dokončení.

V zásadě mi nezajímá uzákonit jedno procento na kulturu, které se rozplyne netransparentním utrácením na podporu reprezentativních kulturních akcí ale o velmi cílenou podporu do jednotlivých oblastí, která bude sledovat rozvoj, nikoli jen udržovat to, co máme. A k tomu musí směřovat jak dotační programy, tak legislativní rámec.

IV.    Chcete kulturu kromě státního rozpočtu podporovat i z jiných zdrojů? Jakých?

Je třeba zprovoznit Státní fond kultury, tj. jmenovat radu a oddlužit jej. I dnes jsou v něm peníze, které bohužel nejde rozdělovat, poněvadž nemá radu.  Je třeba zajistit, aby část výnosu z loterií a hazardu šla do kultury, jako to je běžné ve většině zemí, které hazard či loterie povolují.

Je nejvyšší čas lépe motivovat soukromý sektor, aby do kultury investoval. V současné době většina tzv. sponzorské podpory se poskytuje v rámci smluv o reklamním plnění, což logicky znamená, že většina takových finančních prostředků jde na propagační služby, nikoli na podporu samotné kulturní služby.

Kulturní organizace také prakticky nemají šanci získat v bance záruky nebo půjčky, přitom celá řada tzv. blockbusterových projektů, nebo projektů, které při správném managementu musí být komerčně úspěšné, ať již v oblasti kinematografie, divadla, či velkých výstav umění se bez ručení či půjček neobejde. Takoví organizátoři se pak obrací na stát či veřejnou správu, ve velké míře na hlavní město Prahu, aby jim projekt podpořili, nemají totiž jinou možnost financování a to se děje navzdory tomu, že se jedná o projekty, které by měly být financovány výhradně ze soukromých zdrojů, protože přinášejí soukromý zisk, pravda někdy v delším časovém horizontu než je splatnost faktur po zahájení projektu či účetní rok.  

V.    Jakým způsobem podpoříte nestátní neziskové organizace činné v kultuře?

Neziskový sektor v kultuře je třeba chápat jako oblast, kde se pracuje inovativním či experimentálním způsobem, a/nebo v oblastech, které nepatří k mainstreamu. Pokud je někdo zkušený, používá osvědčené postupy, spolupracuje s populárními osobnostmi, zprostředkovává známá umělecká díla, které běžně vydělávají a přinášejí zisk, musí být něco špatně pokud na tom prodělává. Pokud ale s inovativním přístupem začne vydělávat, tak takové metody i osoby obvykle přejímá komerční sektor, a to je dobře.  

Nestátní neziskové organizace také poskytují veřejné kulturní služby, které na ně jsou v řadě případů dokonce „delegovány“ státem či veřejnou správou. Velmi málo se např. mluví o tom, že k výsledkům práce neziskových organizací přispívá řada dobrovolníků, čímž se jejich práce stává nejen levnější, ale zároveň tyto organizace umožňují větší účast občanů na kulturních službách a aktivitách. U obchodních společností je běžné, že za veškerou práci je třeba zaplatit a proto řada projektů je v důsledku celkově dražší. Především ale nestátní neziskové organizace jsou schopny pracovat s  nápady lidí a odpovídat na potřeby občanů. To je pro zdravou společnost velmi důležité. Samozřejmě i neziskové organizace vytvářejí zisk, který ze zákona reinvestují na svůj další rozvoj. Proto je pro ně důležité vhodné právní prostředí, zejména daňové a také větší společenské uznání. Pak mohou lépe získávat i další dárce. A v tom je třeba změn.